Už se to rozkřiklo!

Poklidný nedělní podvečer. Stojím v kuchyni a zuřivě mlátím prázdnou zavařovačkou. Snažím se naklepat řízky.

Kluci jsou někde před domem, kutí něco u auta.

Najednou divný zvuk na naší plovoucí podlaze. Něco jako pleskání bosých nohou, ale trochu jiné.

S otázkou v očích se otáčím. V jídelním koutě stojí Kuba a Tadeáš. Každý drží v ruce jedno jízdní kolo. Verbalizuju otázku: „Co to je??“

„Pořídil jsem vám kola.“

Chvíli si myslím, že Kuba objednal nová kola a přivezla je zásilková služba.

„Přišli sousedi, co bydlí ob jeden dům vpravo. A přivedli tyhle dvě kola. Že jim v garáži jen překážejí, děti jsou velké a dřív na nich tady jezdili. Tak prý jestli je nechceme.“

Asi už se to rozkřiklo. Že tady obrážíme popelnice. (Mimochodem, ta skoro nová cyklistická helma, co jsem si vzala bez skrupulí na hromádce před jedním domem, byla asi taky od nich :-))

Řízky nebyly nic moc. Jak mě to vyvedlo z míry, tak jsem je zapomněla osolit.

Tak takhle si tady žijeme.