I já chodím od pondělí do školy

Naštěstí žádný dress code. ESL – english as a second language. Tyhle kurzy angličtiny jsou zadarmo, platí je stát. Chce mít gramotné přistěhovalce, kteří se zapojí do zdejší společnosti snáz. Podmínkou je jen pravidelná docházka a znatelné pokroky. Chodí se 4 týdně na 3 hodiny. Což je časově náročné, ale asi přináší své výsledky. Skoro třetina z nás přišla tohle pondělí poprvé, ostatní chodí už přes měsíc. Ve třídě je nás čtyřicet. Mexiko, Čína, Indie, Afghánistán, Bangladéš, Thajsko, Japonsko, Vietnam, Panama, Kongo, Polskou, Ukrajina. To jsou domovské země mých spolužáků.

Elen, naše učitelka, mluví hodně srozumitelnou angličtinou, plnou povzbudivých slov. Představuje se starší pán, tipla bych, že šedesátku má dávno za sebou. Je z Mexika a žije tady asi deset let. Omlouvá se, za svou špatnou angličtinu. Elen se rozzáří a začne pokřikovat – ne, neomlouvejte se, vaše angličtina není vůbec špatná. Tady se všichni učíme, není potřeba se stydět. Obrací se k ostatním, a ptá se, jestli ještě nezapomněli, jaké to bylo, když sem přišli poprvé. Všichni si to pamatují, takže pro lámanou angličtinu mají pochopení. (To je jev, se kterým jsem se setkala už mnohokrát, žádné omluvy za angličtinu, vše je perfektní. Neřešte časy, nehrajte si se slovíčky, mluvte). Je to takový americky pozitivní přístup, ke kterému jsem měla doma vždycky odpor, nicméně najednou je příjemný a umožní mi nekoktat moc, když jsem na něco dotázána.

Pochopila jsem, že každý den má někdo prezentaci, ve které ostatním představí svou zemi. Mám štěstí, dnes je na řadě Mexiko. A jelikož je tady hned nejmíň pět žen z Mexika, nechybí ani pravé mexické občerstvení. Jen doufám, že to není podmínka postupu do dalšího levelu, uvařit něco z národní kuchyně všem čtyřiceti spolužákům ;-)