Happy Halloween

Pigeon Point

Pigeon Point je maják na jednom poloostrůvku, který již nefunguje a jen jako atrakce pro turisty.
Byl moc hezký, ale hrozně tam fučelo. Ze všeho nejhezčí byl výhled na oceán a na vlny.Tohle poslední je čočka, která byla dříve v majáku a svítila lodím co tu projížděly.

Rypouši

Minulý víkend jsme byli pozorovat rypouše v parku Ano Nuevo. Bohužel jsem viděli jen mláďata, kterým ještě nenarostly rypáky.


Viděli jsme je asi ze sedmi metrů, a tak jsme se ze začátku báli, aby na nás neskočili. Ale když jsme je viděli se plácat, tak nás opustil strach...těm by utekl i člověk s jednou nohou a zavázanýma očima.

Jejich nepřátelé jsou rejnoci a žraloci, kteří se tu i vyskytují :)

Halloween

 Halloween se rychle blíží, a tak bych vám ráda zprostředkovala trochu té halloweenské atmosféry. Všechno se tady snaží vypadat strašidelně, ale vy se jen tak neleknete, protože u vás se teď, mám pocit, dějí taky dost děsivé věci. Tady si hodně lidí libuje ve strašidelné a zároveň příšerně nevkusné výzdobě, že až trochu zůstává rozum stát. Oblíbené jsou jako silonové pavučiny (nejspíš bych  to starším ročníkům přirovnala k chemlonu), obří pavouci a samozřejmě kostry a hroby. Přiřadili jsme se do společnosti partičkou mírumilovně vyhlížejících dušíků z papírových kapesníků, protože Bětka nechce nic děsivého. A samozřejmě jsme museli pořídit dýni. Vybíral ji Kuba, pod heslem když už dýni, tak pořádnou. Už jsme ji jedno odpoledne dlabali, nejsme ani v půlce a už jsme měli dýňový koláč, dýňové lasagne a zítra bude dýňová polívka. Kuba sice dýni pořídil, ale raději se rozhodl odcestovat na pár dní do Mexika, abychom trochu ujedli bez jeho účasti. Zítra jsme i s dýní pozvaní k sousedům, prý se ve společnosti lépe dlabe.

Hřiště

Tohle je naše hřiště, u školy, do které by měly holky chodit, až se tam uvolní místo. Od našeho domu je to "walking distance". Odpoledne je volně přístupné, tak jako u jiných škol, a tak se sem chodíme trochu pohnout. Dnes jsme trénovali tenis o zeď, protože při nedělním garážovém prodeji jsme pořídili děsně levně dvě tenisové rakety, narozdíl od mixéru, žehličky či hrnce, které jsme opravdu potřebovali, ale nebyly v nabídce. Hory, které jsou vidět za hřištěm, stále bezútěšně spálené od sluníčka, prý budou úplně zelené až začne pršet. Jsem zvědavá, kdy to bude.

Mission Peak

Point Reyes

Tenhle národní park byl asi dvě hodiny cesty autem nad San Franciscem. Mně přišel zatím nejlepší ze všech, ve kterých jsme byli, protože tam byly hezké lesy a krajiny a zároveň krásné pláže a výhledy na moře. Bohužel jsme neodhadli, jak bude dlouhá cesta, a došla nám voda, takže jsme byli všichni dost vyřízení. Viděli jsme vodotrysky, které údajně byly od velryb.

Sklizeň pomerančů

Skvostem naší zahrady je pomerančovník. Pomeranče z něj jsou vynikající, šťavnaté a sladké. Majitel domu říká, že strom plodí po celý rok. Jediným úskalím je, že když spadnou na zem, jsou okamžitě úplně vykousané od nějaké potvory. (Zdejším potvorám už bylo věnováno dost prostoru, takže to už tady nebudu rozpitvávat.) Abychom se tedy dostali ke "svým" sladkým pomerančům, musíme je česat ze stromu. Naštěstí "česáček" tady byl. Anežka jde na to.

Animals

Vždycky jsem doma chtěl mít zvíře, teda úplně vždycky ne. Jenom než jsem se odstěhoval od rodičů, protože pak už bych se o něj musel starat sám. Měli jsme zvířat spoustu, křečky, prasátko pekari (bylo to obyčejné morče, ale ségra byla úplně nepříčetná, když jsem mu tak říkal), rybičky, fretku, vlčáka (jen 3 dny), hada (občas u něj dočasně bydlely i bílé myšky) a kdoví co ještě. Od té doby co jsem se odstěhoval od rodičů, tak zvířata nemáme. Tedy občas si pěstujeme nějakého toho pavouka, ale ten se o sebe postará sám. Néé že bychom neměli kontakt s přírodou, naopak. V Praze před domem skáčou zajíci, pobíhají srnky a štěkají lišky. V noci občas houká puštík a žluna nám přátelsky klove do tepelné izolace.

Měli jsme strach, že v našem novém bydlišti o obdobné zážitky bude nouze, ale naštěstí není. Na dvorku pravidelně poletují kolibříci, ve fontánce se občas vykoupe Steller‘s Jay (takovej modrej holub), veverky se prohánějí na plotě a vysoko v mracích létá kondor kalifornský (možná). Minulý týden k nám zavítalo opossum. To si pamatuju jen z májovek, protože jsem měl prvorepublikové vydání Vinnetoua a tam bylo oslovení „smrduté opossum“ nadávka, po které šly kolty ven. Vačice virginská zní mnohem méně romanticky, ale na druhou stranu je příbuzná klokana. Chodí k nám jenom v noci, takže se nám ji ještě nepodařilo vyfotit, ale vězte, že v reálu je to ještě ošklivější, než na Internetu. Hlavním obraným prostředkem je předstírání mrtvoly. Údajně to vydrží i šest hodin, s otevřenýma očima a vyplazeným jazykem.

Předevčírem Týna objevila takové tři milé broučky v noci v garáži. S brutalitou sobě vlastní je rozmázla kyblíkem. Mně jich bylo trochu líto, protože proti těm, co jsme viděli v hotýlku v Bangkoku, byly fakt mrňavý. Ale hned následující den jsem musel koupit opravdovej jed na šváby, protože Týna si z toho Thajska zapamatovala akorát to, že OFF na ně působí spíš jako nějaká taneční droga. Ten když jsem na ně tenkrát použil, tak akorát začali běhat děsně rychle a nešlo se do nich tím kyblíkem trefit. Jed se tu prodává běžně v sámošce, takže to bude asi normální jako u nás komáři. Přivezl jsem ho včera domů, jen jsem ho dneska nemohl dvě hodiny najít. Normálně ho strčila mezi obrovskou zásobu sušenek a čokolády, co už tu stihla vytvořit.

Myslím že, dle místních zákonů, se jedná o pokus o vraždu druhého stupně. Trest smrti tu pořád existuje, alespoň do referenda 8. listopadu.

PS: Určitě přijeďte na návštěvu!

Multikulturní společnost nás mění

Hrajeme s Bětkou "Kdo si co myslí". Večerníčkové postavy.
Myslím si Pata a Mata.
"Mami, jsou teda dva?"
"Ano."
"A jsou stejný národnosti?"
"Ano!?"
"Takže dva běloši?"

I já chodím od pondělí do školy

Naštěstí žádný dress code. ESL – english as a second language. Tyhle kurzy angličtiny jsou zadarmo, platí je stát. Chce mít gramotné přistěhovalce, kteří se zapojí do zdejší společnosti snáz. Podmínkou je jen pravidelná docházka a znatelné pokroky. Chodí se 4 týdně na 3 hodiny. Což je časově náročné, ale asi přináší své výsledky. Skoro třetina z nás přišla tohle pondělí poprvé, ostatní chodí už přes měsíc. Ve třídě je nás čtyřicet. Mexiko, Čína, Indie, Afghánistán, Bangladéš, Thajsko, Japonsko, Vietnam, Panama, Kongo, Polskou, Ukrajina. To jsou domovské země mých spolužáků.

Elen, naše učitelka, mluví hodně srozumitelnou angličtinou, plnou povzbudivých slov. Představuje se starší pán, tipla bych, že šedesátku má dávno za sebou. Je z Mexika a žije tady asi deset let. Omlouvá se, za svou špatnou angličtinu. Elen se rozzáří a začne pokřikovat – ne, neomlouvejte se, vaše angličtina není vůbec špatná. Tady se všichni učíme, není potřeba se stydět. Obrací se k ostatním, a ptá se, jestli ještě nezapomněli, jaké to bylo, když sem přišli poprvé. Všichni si to pamatují, takže pro lámanou angličtinu mají pochopení. (To je jev, se kterým jsem se setkala už mnohokrát, žádné omluvy za angličtinu, vše je perfektní. Neřešte časy, nehrajte si se slovíčky, mluvte). Je to takový americky pozitivní přístup, ke kterému jsem měla doma vždycky odpor, nicméně najednou je příjemný a umožní mi nekoktat moc, když jsem na něco dotázána.

Pochopila jsem, že každý den má někdo prezentaci, ve které ostatním představí svou zemi. Mám štěstí, dnes je na řadě Mexiko. A jelikož je tady hned nejmíň pět žen z Mexika, nechybí ani pravé mexické občerstvení. Jen doufám, že to není podmínka postupu do dalšího levelu, uvařit něco z národní kuchyně všem čtyřiceti spolužákům ;-)