V péči lékařů

Jak většina z vás ví, první skutečný zátěžový test místního zdravotnictví už jsme provedli během prvních čtrnácti dnů našeho pobytu. Operaci slepáku tady zvládají hravě, cca za pět hodin po operaci jste zase doma a vše je OK. Jizva se sice po týdnu zanítila a museli jsme si dát ještě nějaká antibiotika, ale čert to vem, přežili jsme.

O cenách místního zubaře toho taky víte dost a pravdou je, že běhám po světě jen s půlkou šestky, protože manžel řekl, že korunku si mám nechat udělat až někdy v budoucnu, že si za ty prachy radši koupí pár kartonů vína v Napa Valley. Dovolil mi ale zajít si na rehabilitaci s bolestí zad, protože zatímco zub provoz domácnosti nijak zásadně neomezuje, navíc šestka není prý skoro vidět, tak pohyb v setrvalém předklonu sice vypadá úslužně, ale snižuje výkony při uklízení, vaření, vyzvedávání dětí apod. Takže nyní mám čerstvé zkušenosti i z návštěvy rehabilitačního pracoviště. Přestože máme slušné zdravotní pojištění, každá návštěva lékaře tady začíná vysolením dvaceti dolarů. Při první návštěvě mě doktorka namasírovala přesně těch dvacet centimetrů čtverečních, které jsem jí ukázala jako bolavé místo. O zbytek zad se celkem nestarala, možná proto, že jsem zůstala po celou prohlídku kompletně oblečená, a tak si nevšimla, že jsou všechny ty kosti tak nějak spojené a vedou ještě dál. No, nic, navržené každodenní protahování levé a pravé nohy překvapivě nepřineslo ani po čtrnácti dnech žádné ovoce, a tak na další návštěvě došlo ke změně. Víte, jak vypadal středověký skřipec? Lze ho vyrobit i sofistikovaně, řízený počítačem. Jednu půlku těla vám přikurtují na první půlku lehátka, druhou na druhou a natahují vás, aby se vám sesedlá páteř zase dostala do správné polohy. Přiznávám, že to byl trochu adrenalin, takže za dvacet dolarů celkem dobrý.

Máme tady ale taky svého pediatra. Když jsme ho s Tadeášem před čtrnácti dny navštívili poprvé s tím, že je Tadeáš unavený a v puse a na rtech má boláky, vygooglila nám pár obrázků aftů a řekla, že se nemáme čeho bát, že to je normálka, ale kdyby se nám něco nezdálo, tak ať jí napíšeme mejl. Jako bonus, aby nám nepřišlo dvacet dolarů za googlení moc, mě ujistila, že to rozhodně není infekční, takže nikdo z rodiny to nedostane. Když jsem jí čtyři dny poté psala, že Tadeáš má zvýšenou teplotu a boláky má už i na dalších místech těla, kašle a bolí ho hlava, odpověděla mi, že je to úplně normální, ať mu dám něco na teplotu, jestli chci. Asi vás nepřekvapí, že jsem Tadeáše nechala týden doma, protože teplota mu po celou tu dobu prakticky neklesla pod 37,5 °C, kašel trval a boláků neubývalo. A jelikož to trvalo už víc než týden, a na to nejsem tak úplně zvyklá, řekla jsem si, že se nedá nic dělat a musíme vyrazit na kontrolu znova. Už v čekárně Tadeáš filozofoval nad tím, co všechno by si mohl za ty zbytečně vyhozené dvacetidolarovky koupit, ale já byla přesvědčená, že nám řeknou, že jsme měli přijít dřív. Ovšem pravdu měl Tadeáš. V krku dobrý, na poslech dobrý, boláky normálka, v uchu nic. Jediné, co ji překvapilo, bylo, proč ho nechávám doma, když má jen 99,5 °F. Protože tady je oficiální hranice pro teplotu, která stojí za pozornost, 100,4 °F  = 38 °C. Jiný kraj, jiný mrav.

Anežce se boláky začaly objevovat už predevčírem, takže prvních dvacet dolarů jsme ušetřili.