Nechce se mi už chodit do školy, kde se potkávám jen s lidmi, kteří mluví stejně jako já. Všichni ti Indové, Číňani, Mexičani atd. jsou fajn a jsem ráda, že jsem je potkala. Ale ta jejich angličtina není, stejně jako ta moje, ta pravá. Takže jsem se rozhodla napřít všechny svoje síly k tomu, abych se trochu víc začlenila do normálního života a hlavně potkala pravé Američany a prohodila s nimi pár slov. A tohle jsou moje zoufalé činy:
1. Chodím do křesťanské konverzační skupiny v nedalekém kostele. Všichni jsou podle očekávání hrozně příjemní. Stále jsem trochu ostražitá, kdy přijdou nějaké nabídky ke společným modlitbám. Zatím naštěstí nic. Myslím, že jsem tam jedinný bezvěrec. Usuzuju tak z toho, že nemám na tapetě svého mobilu napsáno - Bůh je veliký.
2. Nainstalovala jsem si na mobil aplikaci Meet up. Tam si zadáte, co vás baví, a objeví se vám tam skupiny, které by vás mohly zajímat a do kterých byste mohli začít chodit. Vybrala jsem si skupinu zaměřenou na dopolední procházky ve všední dny. Jedu sama do nedalekého státního parku, kde máme na parkovišti sraz. Jsem celkem v klidu, prostě jsem si řekla, že to dám. V zoufalství člověk udělá téměř cokoli. Kdyby mě tam někdo zapíchnul, tak ho snad podle té aplikace vystopují. Navíc jsem si přečetla, že tam bude Fred, co rád fotí ptáky, Lisa, co pěstuje víno, Judy, co se právě přistěhovala do San José, nebo Keithen, bývalý programátor. Celkem asi devět lidí, průměrný věk šedesát let. Pro jistotu si ještě zkouším výslovnost slova "central". Určitě se budou ptát, odkud jsem a já chci říct, že ze STŘEDNÍ Evropy. Cítím se, jak když jedu na pionýrský tábor, kde nikoho neznám. Podaří se mi poznat Freda a přihlásím se k nim. Představím se, že jsem tady nová, a doufám v nějaký zájem. Moc jsem je nezaujala. Vyberu si Lisu a podle všech pravidel small talk, které jsem se naučila ve škole, se pokusím se s ní dát do řeči. Lisa se asi o small talk neučila, takže mi poměrně obsáhle zodpoví všechny tři moje otázky, ale sama mi žádnou nepoloží. Takže zase nic. Už to vzdávám. Zachrání mě moje kalhoty a to, že jsem si je před několika lety roztrhla (když jsem prchala před Rubym, který se mě pokusil brutálně zavraždit v Petříkově - Ruby díky ;-). Lang mi řekne, že se jí ty moje kalhoty líbí. Zvlášť to žluté logo, co mám na koleně. Když se zjistí, že je to prostě ozdobně prošitá záplata ze starého prostěradla, stanu se rázem centrem pozornosti. Přítomné ženy omdlívají nad mou originalitou. Najednou je zajímám. Včetně České republiky, kde Lang byla minulé Vánoce. Keithen pobaveně vypráví, že zná jednu Češku, která trvá na tom, že Česká republika je ve STŘEDNÍ Evropě a ne ve východní. K popukání. Vyhřívám se na výslunní zájmu asi deset minut. Konverzuju jako o život. Nebylo to snadné, ale desetiminutová konverzace s pravými Američany mi za to stála.
3. Galina, která ráda háčkuje, mi radí, ať přijdu do jejich háčkovací partičky, která se schází každý čtvrtek večer v jedné kavárně. Háčkovat nemusím, můžu tvořit cokoli jiného. Slučuje se to s mým projektem - vyšij si na staré šaty nový obrázek, takže beru šaty a razím. V kavárně pátrám a nakonec podle ženského štěbetání nalézám soukromý salónek, kde se dámy schází. Tedy dámy jsem si představovala já. Tohle je parta asi deseti žen, které úplně ujíždí na háčkování. Průměrný věk - překvapivě zase šedesátka. Samé Američanky. Ale! Nejmíň polovina z nich má piercing. Jsou to takové ženské, co bych je čekala spíš někde u piva. Tolik fuck off jsem neslyšela nejen za těch dvanáct měsíců, co jsme tady (a to počítám i televizní seriály), ale za celý svůj život! Baví se o všem možném, ale rozumím jim tak každé páté slovo. Musím se smát, kam jsem se to dostala, ale schovávám se za šaty, aby to nikdo neviděl. Dostanu prostor asi na tři věty. Vydržím tady tři hodiny. (Mnohé se vysvětlí, když mě pozvou k připojení do své facebookové skupiny Fremont Stitch and Bitch).
Po tomhle náročném týdnu se cítím jako hrdina :-)
Tak stejně jako u vás je to tady na spadnutí. Jen to tady tak úplně není poznat. I když už se ochladilo na pouhých 13 stupňů přes den, a dokonce dnes byla jinovatka. Za poslední tři měsíce bylo celkem asi pět dní pod mrakem. (To jen abych vás naštvala 😊). Počasí ale není jedinou překážkou vánoční atmosféry. Část lidí tady Vánoce neslaví a ta druhá k tomu potřebuje Santu. Není úplně snadné vysvětlit, že v naší téměř totálně ateistické zemi, nosí dárky „small Jesus“. (Ostatně kdo z nás to pořádně chápe, že?) Zatímco u nás mají Vánoce takovou až melancholicky tesklivou atmosféru s vůní zašlých časů, tady je to spíš čas radostný. (Pravděpodobně to bude souviset s tím počasím, protože marihuanu pro rekreační účely tady můžem legálně užívat až od ledna 2018). Američané milují legrácky a občas neváhají se sami také trochu „ztrapnit“. Takže zatímco kolem Halloweenu chodí i dospělí v kombinézách Mikimausů, teď zase všichni v Santovských čepicích. Přijdete k doktorovi a všechny sestřičky mají tyhle čepice. Přijdeme na balet a všechen personál má na sobě pyžama s vánočními motivy. Přijdete do školy a seriózní učitel, co má každý den pečlivě sladěnou košili, kravatu a sako – dnes – sobí parohy. Vánoční motivy – myslím Santa a jeho čepice, candy cane – zahnutá červenobílá lízátka, figurky perníčků, sněhuláci, sobí spřežení apod. jsou všude. Ponožky a spodní prádlo nevyjímaje.
