Storm

Tak konečně, konečně přišel prodloužený víkend, který většina místních tráví pojídáním krocana a návštěvou příbuzných. Pro nás to znamená možnost vydat se do nějaké vzdálenější a atraktivnější destinace. Né, že by ty blízké nebyly super, ale to co tady spadá do kategorie národní park je něco…. co se zkrátka musí vidět, protože popsat to prostě nejde. Vzhledem k ročnímu období a vzdálenostem padnul los na Death Valley.

Já se samozřejmě nehodlám zabývat přírodními scenériemi a divy vyprahlé pouště, já se spíš soustředím na nebezpečí a nástrahy, které nám takový výlet poskytuje. Ostatně to byla první starost obou babiček, hned jak se dozvěděly, že jsme si koupili nový stan a chystáme se vyrazit na místo s tak nebezpečným jménem. „Hlavně dávejte pozor na medvědy!“ jako by se domluvily. Oběma jsem vysvětlil, že medvěda tam potkat nemůžeme. Nejhorší, co by nás mohlo potkat, je kojot, ale to by musela být obrovská náhoda.

Potkali jsme ho hned první ráno, byl asi 20 metrů (22 yardů) od našeho stanu. Chvíli se na nás koukal a pak v klidu odešel. Avšak to, že nás hned nesežral, povzbudilo Anežku, která se rozhodla ho pronásledovat s fotoaparátem. Když se oba začali ztrácet z dohledu, radši jsem ji odvolal, aby ho nekousla – je totiž chráněný.

Následovaly tři vcelku nudné dny toulek po parku mezi šutry a kaktusy. Ke konci třetího dne se od západu přiblížil obrovský černý mrak a Bětka tvrdila, že určitě bude pršet. Uklidnil jsem ji, že déšť v Death Valley je mnohem méně pravděpodobný než kojot. Po příjezdu do kempu už fučel vichr jako hrom, ale vařič šel ještě zapálit, a tak Týna s důmyslnou větrnou clonou z karimatky začala vařit těstoviny. Já jsem pro jistotu začal zatloukat kolíky od stanů ještě hlouběji a zatěžovat stany kameny. Co chvíli vítr zadul tak zvláštním způsobem, že mi zase nějaký ten kolík vyrval, no ono není úplně jednoduché zatlouct hliníkový kolík do skalnaté pouště, takže jsem měl o zábavu postaráno na docela dlouho dobu a pochvaloval jsem si, jak skvěle svítí moje nová čelovka. Děti si v klidu v teple našeho vozu četly každý svoji knížku (ještěže jsem se nenechal přemluvit od dealera na DVD systém) a vůbec jim neskřípal písek mezi zuby.

V tom to přišlo. Stan se zvednul vysoko do vzduchu, já jsem zahodil všechny kameny a skočil po stanu, karimatka ulítla, ale naštěstí se zastavila o stan, nudle se bohužel zastavily o mě. Mírně zvýšeným hlasem(tak aby to slyšely v písečné bouři) jsem poprosil děti, jestli by nám mohly pomoct. Společnými silami jsme pak dorvali stan zpátky na zhruba původní místo, já jsem znovu zatloukl všechny kolíky (čtyři jsem při tom zlomil) a stany jsme přivázali k autu. Týna mezitím připálila na dámské toaletě výbornou rýži s kečupem. Tak jsme se mohli  v klidu navečeřet a jít spát. Já jsem toho tedy moc nenaspal, nejdřív oba stany vydávaly zvuk, jako když vám hned u ucha muchlají takovou tu starou tlustou igelitku a ve tři ráno mě úplně nejvíc vyděsilo ticho, to jsem vyběhnul ze stanu a kontroloval, jestli nám neuletělo tropiko a nebo všechny děti i se stanem.

Naštěstí držel jako přivázanej.

PS: Celková bilance:

negativní: 4 kolíky, jedno roztrhané tropiko (samozřejmě u nového stanu) a kilo nudlí

pozitivní: asi 6 kilo písku ve spacácích, 3 kila v batozích, kilo v botách a 2 kila v oblečení