Údolí Smrti - Death Valley

Fotka z vyhlídky Zabriski point

Během čtyř dnů jsem byli na nejteplejším místě světa, na nejnižším místě západní polokoule (85 metrů pod hladinou moře).Taky jsme jeli  podél nejvyššího pohoří Californie, ve kterém se nachází druhá nejvyšší hora Ameriky.

V jednom byl ohromný přírodní most (taková pravčická brána).

Jeli jsme tam devět hodin autem, ale stálo to za to. Celé údolí je veliká poušť, kde se sem tam najdou kempy a zavlažované oázy. Moc se mi líbily soutěsky vytvořené vodou, které jsme procházeli. Některé z nich byly vícebarevné a jiné měly zajímavé vzorky.



Každé ráno jsme brzo vstali, nasedli do auta a dokud nezapadlo slunce, tak jsme stihli projet každý den třeba čtyři zajímavá místa.

Tyto barvy jsou způsobeny oxidací různých kovů (železité sloučeniny produkují červenou, růžovou a žlutou, rozklad sopečných hornin vyrábí zelenou a mangan produkuje fialovou).

Salt Creek

..neboli slaný potok je (vyjma jedné indiánské studně, ve které je voda jen za deště), jediná voda široko daleko, a to i když je prakticky celé údolí pod hladinou moře. Žije zde speciální ryba (bohužel jsme ji neviděli), která přežívá extrémní podmínky pouště a vyskytuje se jen ojediněle.

Tato obdivuhodná rybička zvládá teploty přibližně 4º C až 45 °C a vydrží velmi vysokou slanost vody, čímž překračuje hranice prakticky všech ostatních sladkovodních ryb. Poušťní pupfish může také přežít velice nízké koncentrace rozpuštěného kyslíku.Žijí v extrémních podmínkách, což jim umožňuje přežít na místech, které jsou pro jejich nepřátele nepřežitelné.

Badwaters

Dříve zde bylo jezero, to však již dávno vyschlo, a tak tu vodu najdete jen po dešti (který je tu nepředstavitelně vzácný).

To co má tvar jezera je tedy jen tlustá vrstva soli zaschlé v údolí. Nachází se 85 metrů pod hladinou moře, a tak je to nejnižší místo v Americe. Na fotce vypadá jako jedna malinká slaná louže, ale ve skutečnosti je 12 kilometrů dlouhá a někdy až 8 kilometrů široká. 

Večer docela dost foukalo a noční vzduch byl moc příjemný a svěží. Byly hodně dobře vidět hvězdy (dokonce jsme jich pár viděli spadnout a přáli jsme si, abychom v noci neodletěli a šťastně přežili tuto noc v údolí smrti). Pozorovali jsme souhvězdí a byli na trochu jiných místech než jsme zvyklí :)

Storm

Tak konečně, konečně přišel prodloužený víkend, který většina místních tráví pojídáním krocana a návštěvou příbuzných. Pro nás to znamená možnost vydat se do nějaké vzdálenější a atraktivnější destinace. Né, že by ty blízké nebyly super, ale to co tady spadá do kategorie národní park je něco…. co se zkrátka musí vidět, protože popsat to prostě nejde. Vzhledem k ročnímu období a vzdálenostem padnul los na Death Valley.

Já se samozřejmě nehodlám zabývat přírodními scenériemi a divy vyprahlé pouště, já se spíš soustředím na nebezpečí a nástrahy, které nám takový výlet poskytuje. Ostatně to byla první starost obou babiček, hned jak se dozvěděly, že jsme si koupili nový stan a chystáme se vyrazit na místo s tak nebezpečným jménem. „Hlavně dávejte pozor na medvědy!“ jako by se domluvily. Oběma jsem vysvětlil, že medvěda tam potkat nemůžeme. Nejhorší, co by nás mohlo potkat, je kojot, ale to by musela být obrovská náhoda.

Potkali jsme ho hned první ráno, byl asi 20 metrů (22 yardů) od našeho stanu. Chvíli se na nás koukal a pak v klidu odešel. Avšak to, že nás hned nesežral, povzbudilo Anežku, která se rozhodla ho pronásledovat s fotoaparátem. Když se oba začali ztrácet z dohledu, radši jsem ji odvolal, aby ho nekousla – je totiž chráněný.

Následovaly tři vcelku nudné dny toulek po parku mezi šutry a kaktusy. Ke konci třetího dne se od západu přiblížil obrovský černý mrak a Bětka tvrdila, že určitě bude pršet. Uklidnil jsem ji, že déšť v Death Valley je mnohem méně pravděpodobný než kojot. Po příjezdu do kempu už fučel vichr jako hrom, ale vařič šel ještě zapálit, a tak Týna s důmyslnou větrnou clonou z karimatky začala vařit těstoviny. Já jsem pro jistotu začal zatloukat kolíky od stanů ještě hlouběji a zatěžovat stany kameny. Co chvíli vítr zadul tak zvláštním způsobem, že mi zase nějaký ten kolík vyrval, no ono není úplně jednoduché zatlouct hliníkový kolík do skalnaté pouště, takže jsem měl o zábavu postaráno na docela dlouho dobu a pochvaloval jsem si, jak skvěle svítí moje nová čelovka. Děti si v klidu v teple našeho vozu četly každý svoji knížku (ještěže jsem se nenechal přemluvit od dealera na DVD systém) a vůbec jim neskřípal písek mezi zuby.

V tom to přišlo. Stan se zvednul vysoko do vzduchu, já jsem zahodil všechny kameny a skočil po stanu, karimatka ulítla, ale naštěstí se zastavila o stan, nudle se bohužel zastavily o mě. Mírně zvýšeným hlasem(tak aby to slyšely v písečné bouři) jsem poprosil děti, jestli by nám mohly pomoct. Společnými silami jsme pak dorvali stan zpátky na zhruba původní místo, já jsem znovu zatloukl všechny kolíky (čtyři jsem při tom zlomil) a stany jsme přivázali k autu. Týna mezitím připálila na dámské toaletě výbornou rýži s kečupem. Tak jsme se mohli  v klidu navečeřet a jít spát. Já jsem toho tedy moc nenaspal, nejdřív oba stany vydávaly zvuk, jako když vám hned u ucha muchlají takovou tu starou tlustou igelitku a ve tři ráno mě úplně nejvíc vyděsilo ticho, to jsem vyběhnul ze stanu a kontroloval, jestli nám neuletělo tropiko a nebo všechny děti i se stanem.

Naštěstí držel jako přivázanej.

PS: Celková bilance:

negativní: 4 kolíky, jedno roztrhané tropiko (samozřejmě u nového stanu) a kilo nudlí

pozitivní: asi 6 kilo písku ve spacácích, 3 kila v batozích, kilo v botách a 2 kila v oblečení