Travel

Teď jsem dosednul. Myslím, že moje sousedka (milá Angličanka v důchodu) ze mě nemá úplně radost, protože jsem se trochu zpotil. Odlétám z Chicaga do San Franciska. V poslední době cestuju nezdravě moc a paradoxně hlavně do Evropy. Takže i teď letím vlastně z Londýna a tady jenom přestupuju. A to je ten hlavní problém. Smůla začala už ráno. Sednul jsem si u gate dvacet devět na let "domů", co odlétal v 9:40. V 9:28 jsem si vzpomněl, ze vlastně neletím přímo, ale přes Chicago. Odlet  v 9:35. Naštěstí to bylo z třicítky. Stihnul jsem to. První let byl v pohodě, teda spíš jako vždycky s United. Jídlo nestálo za nic, letušky byly protivný a kolena se mi tam nevešly. Ale co, při přestupu se najím a zítra ráno jedem zase lyžovat, tak hlavně když budu doma včas.
Jen aby při přestupu nebyla moc velká fronta na imigračním.....
Byla asi tak na tři a půl hodiny. Letadlo letí za necelý dvě.
Lyžování se rozplývá v nenávratnu. Zkouším svoje nejlepší triky, jak ukecat všechny ty úřednice, aby mě pustily dopředu, jinak mi to uletí. Jsou naprosto americky neoblomný. Když už se zdá, že jednu ukecám, zatrhne to druhá. Společně s nějakým německým jaderným fyzikem nadáváme anglicky. (Jen on má tu výhodu, že tady končí).
Po hodině přichází naděje. Úřednice přijde a oznámí, že na druhé straně je menší fronta. Je potřeba udělat rozhodnutí. S fyzikem se okamžitě shodnem, že vůbec není podstatné, jak se rozhodnem, protože to bude určitě ta horší varianta. Nakonec vyrážíme. Fyzik rozvážně, já sprintem. Podaří se mi předběhnout asi třicet Mexičanů. Dorážím do nové fronty. Je kratší. Zbývá mi 45 minut. Žádná šance. Ach jo!
Hmm, dobře, aspoň zkusím svůj šarm na tyhle úřednice.
“Excuse me, I’ve got boarding already. Is there any chance.......?”
“What kind of visa do you have."
“L one”
“Show me your passport!”
“Here”
“Jo, tak vy jste Čech, tak pojďte.”
“Dobrý den, děkuju, děkuju, děkuju.”
“Stoupněte si sem, víc nemůžu.”
“Super, děkuju!!!!! Teď už to snad stihnu.”
“Kdy vám to letí?”
“Za třičtvrtě hodiny.”
“No, tak to žádná šance, zavazadlo, celníci, schody, vlak, schody, kontrola...”
“Fakt ne?”
“Počkejte, zkusím Steva. Tak pojďte, řekla jsem, že jste military, tak se tvařte přísně.”
Steve byl v poho, problém byl trochu u celníků. Po negativní odpovědi na otázku, jestli vezu nějaké jídlo, mi z batohu vylovil dvě plechovky Týniných oblíbených sušenek Walkers. Nakonec mi je ani nezabavil. Vlaky tam stály do obou směrů, oba už zavíraly. Skočil jsem do toho vpravo a světě div se, byl to ten správnej.
Stihnul jsem to. Už sice vyvolávali moje jméno, ale já stejně vždycky nastupuju poslední.

PS: Jmenovala se Marta, je z Olomouce a dneska má narozeniny. Neuvěřtelný!! Tak díky Marto za prima dárek!