Užitečná práce

Tohle jsem dnes vyrobila. 104 vystřižených koleček z papírových talířů, nějaké vybarvování, slepování. Každé úterý chodím jako dobrovolnice na Bětčinu základku, do předškolní třídy. 

Dobrovolníci z řad rodičů jsou vítání stále, zajišťují dozory o přestávce, doprovod na školní výlety nebo právě vypomáhají ve třídách. Nejčastěji ve třídě, kde je jejich dítě, což je pro mě zvláštní. Ale Bětčin pan učitel si bohužel vystačí, takže jsem byla ráda, když mě dobrovolničení nabídla Sheri, naše sousedka, která tuhle předškolní třídu vede. Jsem ráda, protože, zvlášť u těch nejmenších, dobrovolníci stojí úplnou frontu, je jich dost a dost. Dokonce myslím, že někdy má Sheri problémy další úkoly pro nás vůbec najít. A je pravda, že jí dobrovolníci ušetří hodně práce. 

Odměnou za tuhle drobnou výpomoc mi je, že můžu ty tři hodinky poslouchat rodilou mluvčí, což je tady opravdu vzácnost :-) Celkem dobře rozumím indické angličtině, ruské angličtině, s trochou soustředění dám i čínskou angličtinu, ale ta pravá americká, ta mi dává zabrat. 

Během samostatné práce dětí pak mám za úkol chodit po třídě a dávat samolepky těm, co už mají hotovo, a zlatým hřebem je dvacet minut při hraní Člověče nezlob se. Snažím se na sobě zapracovat, protože, a nevím, jak je to možné, ty děti vůbec nerozumí české angličtině :-)

A ještě pro zajímavost seznam jmen dětí ve třídě. Chci se je naučit, ale jsem tak ve třetině.

Czechia ve světě

V Tadeášově škole mají nástěnku, kde jsou obrázky ze zemí celého světa. Aby byla vidět ta různorodost, všechny krásy jednotlivých států a tak. Je tam i naše Česká republika.

(Má to snad nějaký skrytý význam?)

Najdi svého Američana.

Nechce se mi už chodit do školy, kde se potkávám jen s lidmi, kteří mluví stejně jako já. Všichni ti Indové, Číňani, Mexičani atd. jsou fajn a jsem ráda, že jsem je potkala. Ale ta jejich angličtina není, stejně jako ta moje, ta pravá. Takže jsem se rozhodla napřít všechny svoje síly k tomu, abych se trochu víc začlenila do normálního života a hlavně potkala pravé Američany a prohodila s nimi pár slov. A tohle jsou moje zoufalé činy:

1. Chodím do křesťanské konverzační skupiny v nedalekém kostele. Všichni jsou podle očekávání hrozně příjemní. Stále jsem trochu ostražitá, kdy přijdou nějaké nabídky ke společným modlitbám. Zatím naštěstí nic. Myslím, že jsem tam jedinný bezvěrec. Usuzuju tak z toho, že nemám na tapetě svého mobilu napsáno - Bůh je veliký.

2. Nainstalovala jsem si na mobil aplikaci Meet up. Tam si zadáte, co vás baví, a objeví se vám tam skupiny, které by vás mohly zajímat a do kterých byste mohli začít chodit. Vybrala jsem si skupinu zaměřenou na dopolední procházky ve všední dny. Jedu sama do nedalekého státního parku, kde máme na parkovišti sraz. Jsem celkem v klidu, prostě jsem si řekla, že to dám. V zoufalství člověk udělá téměř cokoli. Kdyby mě tam někdo zapíchnul, tak ho snad podle té aplikace vystopují. Navíc jsem si přečetla, že tam bude Fred, co rád fotí ptáky, Lisa, co pěstuje víno, Judy, co se právě přistěhovala do San José, nebo Keithen, bývalý programátor. Celkem asi devět lidí, průměrný věk šedesát let. Pro jistotu si ještě zkouším výslovnost slova "central". Určitě se budou ptát, odkud jsem a já chci říct, že ze STŘEDNÍ Evropy. Cítím se, jak když jedu na pionýrský tábor, kde nikoho neznám. Podaří se mi poznat Freda a přihlásím se k nim. Představím se, že jsem tady nová, a doufám v nějaký zájem. Moc jsem je nezaujala. Vyberu si Lisu a podle všech pravidel small talk, které jsem se naučila ve škole, se pokusím se s ní dát do řeči. Lisa se asi o small talk neučila, takže mi poměrně obsáhle zodpoví všechny tři moje otázky, ale sama mi žádnou nepoloží. Takže zase nic. Už to vzdávám. Zachrání mě moje kalhoty a to, že jsem si je před několika lety roztrhla (když jsem prchala před Rubym, který se mě pokusil brutálně zavraždit v Petříkově - Ruby díky ;-). Lang mi řekne, že se jí ty moje kalhoty líbí. Zvlášť to žluté logo, co mám na koleně. Když se zjistí, že je to prostě ozdobně prošitá záplata ze starého prostěradla, stanu se rázem centrem pozornosti. Přítomné ženy omdlívají nad mou originalitou. Najednou je zajímám. Včetně České republiky, kde Lang byla minulé Vánoce. Keithen pobaveně vypráví, že zná jednu Češku, která trvá na tom, že Česká republika je ve STŘEDNÍ Evropě a ne ve východní. K popukání. Vyhřívám se na výslunní zájmu asi deset minut. Konverzuju jako o život. Nebylo to snadné, ale desetiminutová konverzace s pravými Američany mi za to stála.

3. Galina, která ráda háčkuje, mi radí, ať přijdu do jejich háčkovací partičky, která se schází každý čtvrtek večer v jedné kavárně. Háčkovat nemusím, můžu tvořit cokoli jiného. Slučuje se to s mým projektem - vyšij si na staré šaty nový obrázek, takže beru šaty a razím. V kavárně pátrám a nakonec podle ženského štěbetání nalézám soukromý salónek, kde se dámy schází. Tedy dámy jsem si představovala já. Tohle je parta asi deseti žen, které úplně ujíždí na háčkování. Průměrný věk - překvapivě zase šedesátka. Samé Američanky. Ale! Nejmíň polovina z nich má piercing. Jsou to takové ženské, co bych je čekala spíš někde u piva. Tolik fuck off jsem neslyšela nejen za těch dvanáct měsíců, co jsme tady (a to počítám i televizní seriály), ale za celý svůj život! Baví se o všem možném, ale rozumím jim tak každé páté slovo. Musím se smát, kam jsem se to dostala, ale schovávám se za šaty, aby to nikdo neviděl. Dostanu prostor asi na tři věty. Vydržím tady tři hodiny. (Mnohé se vysvětlí, když mě pozvou k připojení do své facebookové skupiny Fremont Stitch and Bitch).

Po tomhle náročném týdnu se cítím jako hrdina :-)

Prší. Panika!

Po několika měsících konečně skutečně deštivý den, tak jak ho známe. V ulicích je chaos.

Ulice u školy je totálně zacpaná. Dneska jede autem do školy, ale už opravdu každý.

Organizátoři dopravy u školy mají plné ruce práce. A navíc ještě musí mít pláštěnky.

Všichni jeli dnes autem. Ne tak děti Hornovic. Je to jen voda.

Jsme tady na tom tak dobře, že jsme prostě vyhodili igelitové pláštěnky a děti už chodí jen v goratexových s membránou.

Nevěřili byste, jak vám takový deštivý den může zvednout náladu!

Kontrola spravedlnosti

Tohle mi přišlo. Vlastně jen náhodou se to ke mně dostalo. Jelikož věnuji pozornost pouze dopisům s českou známkou, sem tam mrknu, jestli nezlevnili kotlety, ale jinak celkem nic v naší schránce neočekávám. Takže úplně náhodou cestou k odpadkovému koši jsem si všimla, že je tady uvedeno moje jméno a tak úplně to nevypadá jako reklama. Ba co víc, na tomhle úředně vypadajícím dokumentu je znak a adresa místního soudu.
Zrychlil se mi tep a začala jsem pátrat, za co všechno bych mohla být předvolána. Vesměs samé dopravní přestupky - špatné parkování, nezastavení na stopce, rychlá jízda. Pravděpodobně pěkných pár set dolarů, ale hlavně ta představa, že to budu muset někde vysvětlovat! Ach, jo.
Pravdu jsem objevila o pár vteřin později a tep se mi teda opravdu neuklidnil.
Byla jsem vybrána do jury - komise, která se účastní soudního procesu a vyjádří pak svůj názor - vinen/nevinen. Tohle právo patří k základním demokratickým principům v USA a mělo by zajistit opravdový nárok na spravedlivý proces. Všech dvanáct členů komise je vybráno losováním, náhodným výběrem, který zajišťuje jejich nestrannost . Navíc je pak ještě prověřeno, jestli nemáte nějaké příbuzné u policie nebo mezi právníky, abyste nemohli být nějak ovlivněni. Záměrně jsou také vybíráni lidé ze vzdálenějších lokalit, aby účastníky řízení neznali a byli opravdu nestranní. Na každého občana jednou dojde. A překvapivě nejen na občana, ale na každého, kdo má v USA trvalý pobyt. Vlastně mě to lehce okouzlilo, že by mě nechali rozhodnout o tom, co je a co není spravedlivé, přestože nejsem Američanka.
A okouzlilo to hlavně zbytek rodiny.
Kuba - bledá závist.
Děti - naprosté nadšení, že jejich máma bude soudit zloděje a vrahy.
(Ono to zní nadneseně, ale jury je u každého procesu, od nesplacených dluhů po vrahy malých dětí).
No, nebudu vás napínat, diskvalifikovala jsem se sama. V kolonce "dostatečná znalost angličtiny" jsem zaškrla "No". A jak se mi ulevilo!