A zase zpátky

Máme za sebou dvanáct hodin cesty, a tak nás mile překvapí, že tentokrát je na letišti jen malá fronta ke vstupu do země. (Není vyjímkou, že tady prostojíte dvě hodiny). Hned jsem si vyhlédla sympatického a usměvavého úředníka. "Hlavně ne toho obrovského černocha v neprůstřelné vestě s nápisem Policie a bouchačkou za pasem," říkám dětem.
"Další." No, dobře, dáme i černocha.
"Vezete jídlo?"
"Ne," zatloukám bez mrknutí oka čtyři obložené housky, které nám pečlivá babička připravila na cestu a které jsme nestihli vyhodit před nástupem do fronty.
Děti na mě vyděšeně třeští oči a vypadají, jak když pašujeme pět kilo heroinu.
"Kde máte manžela?" Naprosto srozumitelnou angličtinou vysvětluju, že manžel musel už do práce, ale my že jsme byli na prázdninách. Z nepochopitelných důvodů to černocha pobaví, asi mi rozuměl, že my musíme do práce a manžel na dovolenou, či co. Naštěstí Anežka bleskurychle všechno přetlumočí znovu.
"Máte u sebe manželovo pracovní povolení?"
"Nemám." Ano, myslela jsem, že by mohla stačit čtyři platná víza, co máme ve svých pasech a pracovní povolení svého manžela jsem si fakt nepřibalila.
"Měla byste mít pracovní povolení svého manžela vždycky s sebou," říká mi. To že na tuhle informaci koukám jako vrána si vysvětlí mylně a říká Anežce: "Řekni mamince, že musí mít pracovní povolení svého manžela vždycky s sebou."
Dobře, smiřuju se s rolí pologramotného debila, ale ať už nás proboha pustí.
Prohlíží si velmi důkladně naše pasy. Fronta se zvětšuje. Bětka brečí.
"Ona brečí?"
"Ano, myslí si, že nás pošlete zase zpátky," vysvětluje naše tlumočnice Anežka. Černoch je překvapen, zjevně nechápe, že se necítíme úplně konfortně. Volá kolegu, řeší náš problém spolu.
Otisky prstů pravé ruky, levé ruky, fotka... Totéž Tadeáš.
"Můžete jít."
Přijdu si, jak když jsem unikla lynčování.
Welcome back in the United States.