A zase zpátky

Máme za sebou dvanáct hodin cesty, a tak nás mile překvapí, že tentokrát je na letišti jen malá fronta ke vstupu do země. (Není vyjímkou, že tady prostojíte dvě hodiny). Hned jsem si vyhlédla sympatického a usměvavého úředníka. "Hlavně ne toho obrovského černocha v neprůstřelné vestě s nápisem Policie a bouchačkou za pasem," říkám dětem.
"Další." No, dobře, dáme i černocha.
"Vezete jídlo?"
"Ne," zatloukám bez mrknutí oka čtyři obložené housky, které nám pečlivá babička připravila na cestu a které jsme nestihli vyhodit před nástupem do fronty.
Děti na mě vyděšeně třeští oči a vypadají, jak když pašujeme pět kilo heroinu.
"Kde máte manžela?" Naprosto srozumitelnou angličtinou vysvětluju, že manžel musel už do práce, ale my že jsme byli na prázdninách. Z nepochopitelných důvodů to černocha pobaví, asi mi rozuměl, že my musíme do práce a manžel na dovolenou, či co. Naštěstí Anežka bleskurychle všechno přetlumočí znovu.
"Máte u sebe manželovo pracovní povolení?"
"Nemám." Ano, myslela jsem, že by mohla stačit čtyři platná víza, co máme ve svých pasech a pracovní povolení svého manžela jsem si fakt nepřibalila.
"Měla byste mít pracovní povolení svého manžela vždycky s sebou," říká mi. To že na tuhle informaci koukám jako vrána si vysvětlí mylně a říká Anežce: "Řekni mamince, že musí mít pracovní povolení svého manžela vždycky s sebou."
Dobře, smiřuju se s rolí pologramotného debila, ale ať už nás proboha pustí.
Prohlíží si velmi důkladně naše pasy. Fronta se zvětšuje. Bětka brečí.
"Ona brečí?"
"Ano, myslí si, že nás pošlete zase zpátky," vysvětluje naše tlumočnice Anežka. Černoch je překvapen, zjevně nechápe, že se necítíme úplně konfortně. Volá kolegu, řeší náš problém spolu.
Otisky prstů pravé ruky, levé ruky, fotka... Totéž Tadeáš.
"Můžete jít."
Přijdu si, jak když jsem unikla lynčování.
Welcome back in the United States.

Next

Tak dal jsem si závazek, týden uplynul a já nevím, co bych napsal, protože tady je fakt nuda a nic se neděje.
Tak popořadě:
Úterý: práce dlouho do večera.
Středa: práce dlouho do večera, jen jsem tak intenzivně koukal do monitoru, že se mi úplně rozpadly moje jediné 20 let staré brýle.
Čtvrtek: nákup miniaturního šroubováku a šroubku ve Wallmartu v Salt Lake City.
Pátek, sobota: intenzivní používání brýlí:

Artist's point

Grand Prismatic Spring

Old Faithfull

Je to fakt žlutý

To pozná každej

Neděle: singletrack v Park City, ani jsem si nic nezlámal.

PS: Chtěl jsem si koupit sprej proti medvědům, protože tady bylo za posledních dvacet let šestnáct utoků medvědů na člověka (z toho tři fatální). Nekoupil jsem ho a dobře jsem udělal, bylo jasný, že zase nepřijde.

Second

Slovní hříčka, protože je tu druhý rok a ten první trval asi tak vteřinu. Druhý rok začíná zatím jen někdo, přesněji řečeno jen já. Zbytek rodiny si užívá, alespoň částečně zataženou oblohu. Já sedím v letadle směr SF a vůbec nejsem nervózní, prostě jedu do toho druhýho domu, kterej je skoro stejně hezkej jako ten první. Když někam letím, musím vždycky mít kreditku a pas. Teď je to mimořádný, musím mít ještě klíč. Nevím, jestli se těším. Vlastně se těším moc a taky je mi trochu líto, že jedu pryč, ale člověk nemůže mít všechno. Jestli se někdo opravdu těší, tak jsou to moje játra, ten měsíc v Čechách byl trochu náročnější.

Musím se zastat United. Obvykle je dost kritizuju, ale tentokrát je to v pohodě. Za skleničku (vlastně kelímek) nechtějí osm dolarů a kolena dosáhnou na sedadlo přede mnou, jen když se hodně snažím. Částečně to dávám na vrub sedmsetšedesátsedmičce a částečně tomu, že na mě zbyla jen Economy plus. Chtěl jsem vlastně nejdřív bilancovat, ale spíš se kouknu do budoucna.

Tak v prvé řadě budu psát častěji na blog, zrovna minulý týden jsem tam jen tak kouknul a některé příhody jsem si už v podstatě nepamatoval. Z toho nutně vyplývá, že budu psát blbosti (jako dneska), ale aspoň si pak v důchodu budu mít co číst. A vy to číst nemusíte, když nechcete. Z toho vyplývá prosba, všichni členové rodiny uvítají komentáře pod články, je z toho pak takovej prima pocit, že to někdo občas čte. Stačí emoticon, když se zdají věty moc složitý! Další závazek se týká sportu, dost jsem to flákal, takže to je potřeba změnit, jinak se vrátím s fyzickou kondicí důchodce, a to i kdybych se měl naučit kriket. Míň práce, víc sportu! Můj šéf se to nedozví, protože neumí Česky a vy to neprásknete, protože nevíte, kdo je můj šéf.

PS: Tak jdeme na přistání!