Pro ty, kteří nedočkavě vyhlíží další článek.

Pravděpodobně mnoho čtenářů tohoto blogu (tolik proslaveného, že v internetovém vyhledávači se vám nabídne dokonce ještě před článkem Wikipedie) čeká na stále nepřicházející novinky. Možná že někdo již uvažoval, jestli se s námi náhodou nepotopila ponorka, či zda nás nezhltl obří hamburger. Můžu vás ujistit, že jsme skoro v pořádku. Jistým důkazem je to, že nový článek je opravdu na cestě, a to i přes všechny možné komplikace (jako například nečekaný test ze science nebo častěji se vyskytující takzvaná “zapomýnavost rodného jazika“). 

                Důvod článkové krize byl, i když se to může zdát neuvěřitelné, jistý fakt, že život v zemi všech zemí se pomalu ale jistě stává stereotypním, všedním a možná i nudným. On vás takový přejetý mýval na silnici za chvilku omrzí, a to platí i o požárech, bouračkách, časovém posunu, zemětřeseních, ozbrojených přepadech, Asiatech, a dokonce ani mrakodrap vás neohromí, jestliže okolo něho jdete po čtyři sta dvacáté sedmé (ano, opravdu jsem to počítal). Tuto krizi jsme se zpočátku snažili vyřešit prokládáním typických dnů zajímavými výlety. Již dříve jsme věděli, že je to jen provizorní náhražka a výlety se už začínaly pomalu opakovat pořád a pořád dokola.

                Tenhle výlet byl jiný a nebylo to proto, že se nám pod stanem zabydlel sysel, ani díky tomu, že nám zbytek plynu v plynové bombě zbyl přesně na jednu várku něčeho, co se dalo pokládat za rizoto s lososem. Celý park byl o trochu jiný než předchozí navštívené oblasti a naše dvacetikilometrové výpravičky byly sem a tam proložené skalními tunely, horolezectvím a dobrodružnými soutěskami ve tmě. Vedro tedy bylo pořádné, ale i tak se do bazénu (kde se nedávno rozpustil ledovec) nebojácně vydala pouhá třetina osídlení kempovacího místa číslo 110.

                První překvapením byl chřestýš. Všichni moc dobře věděli, že se v místním okolí může vyskytovat a z povzbuzovacích diskuzí (se záměrem nám namluvit, že tarantule je příjemně chlupatá atd.) to měla být jen taková žížala. Ne. To tedy fakt nebyla žížala. Byl přinejmenším metr dlouhý a oči měl stoprocentně děsivé (to se jenom domníváme, jelikož se na nás nepodíval). Byl tlustý jako role toaletního papíru, ze kterého jste ten papír zrovna odmotali. Nenutím vás věřit jeho velikosti, ale chřestýš to byl. Samozřejmě jsme si to museli ověřit, a to jsme taky udělali. Se slovy „Proč nechřestí?“ někdo máchal rukama jeho směrem a… ano byl to opravdový nefalšovaný chřestýš.

P.S. Všichni žijeme.

Od začátku návštěvy parku jsme chtěli vidět kondora. Né toho malého, co je drzý jako kosák a málem nám létá až na zahradu, ale toho velikého kalifornského s rozpětím až tři metry. Možná že to po tom výšlapu na kopec byly jen halucinace, ale jestli ne, tak jsme viděli jednoho docela z blizoučka a ve výsledku jsme se ho spíš nemohli zbavit. Cestou jsme vysoko na obloze zahlédli siluetu každou chvilku, a to vyvolávalo debaty o tom, jestli to byl on anebo ne. Avšak na vrcholu sedělo a odpočívalo překvapení číslo dva. Čím blíže jsme šli, tím více jsme očekávali, že odletí, a taky jsme si čím dál tím víc byli jisti, že to je opravdu on. Byl jako vycpaný.

Tím se naše přání spatřit důležitá kalifornská zvířata vyplnila a poslední detail, který to mohl vylepšit, bylo oposum u šňůry na prádlo. A neboť Amerika je zem splněných přání tak...tak už vám snad ani nemusím říkat, že to oposum tu opravdu čekalo jen na nás a ještě zapózovalo, aby se ta fotka vyvedla.

Příští víkend vyrážíme do Yosemit… je pravda že medvědi vám vlezou i do auta?