Easter Bear

Někde tam je!

Slíbil jsem si, že o kýčovitých národních parcích psát nebudu. Že to přenechám jiným, protože ty slova jako čmeláčci mi fakt nejdou. Jenže Tadeáš psal před dvěma týdny Pinnacles a Týna s náma nejela. Tedy nejen Týna.
Původně jsem na tenhle víkend plánoval uplést pomlázku a ukázat Indům, jak zacházíme s ženama v Čechii (ten Zaorálek je ale blb). Vrby jsou tu krásně obrostlý a pruty pevný, prostě skvělej zážitek pro všechny. Už na začátku dubna jsem všem sousedům a kolegům poslal instruktážní video, jak barvit vajíčka, aby to nepropásli. Musí se to tady objíždět autem, ale to nevadí, protože tady je legální řídit až do 0.8. Prostě ideální prostředí.
Jenže minulé uterý jsem zjistil, že to nikdo nevzal vážně, a dokonce ani muslimští kolegové mi nevěřili, že se něco tak brutálního odehrává na vysněném kontinentě, takže vajíčka ani kumys (já vím, že je z Mongolska) nikdo nepřipravil, takže jsme museli zvolit náhradní plán.
Po troše intenzivního pátrání Týna sehnala 2 kempy v Yosemitech, jeden na jihu a druhý na západě. Hurá Veliconoce v Yosemitech.
Jenže ve středu večer Bětku bolelo bříško...
Ve čtvrtek měla sto dva a půl stupně....

Sem taky nepřišel

V pátek už jen devadesát devět, ale na spaní ve stanu v šestatřiceti to fakt nebylo, ani v našich měřítkách...
V pátek jsem zdrhnul z práce dřív, ani si toho nikdo nevšimnul, protože jsem byl stejně doma, a po čtyřech hodinkách jízdy jsme začali stavět stan v kempu Wawona. K večeři jsem uvařil bagety, co nám Týna namazala, děti posbíraly větve z čerstvě popadaných sekvojí a seděli jsme u ohně, dokud nás zima nezahnala. Samozřejmně jsme poctivě vyndali veškerou návnadu z auta podle instrukcí, ale box jsme nechali malinko pootevřený, jen tak kvůli fotce na blog. Celou noc jsme měli uši nastražený, ale nepřišel....

Velikonoční sekačka

První výlet směr Yosemitský vodopád. Do batohu jen bundy, nějaké pití a šišku velikonoční sekaný s vajíčkama a kopřivama (teda se špenátem, protože nevíme jestli ty místní kopřivy jsou vůbec jedlý).
Cestou dolů si mladší dvě třetiny výpravy stěžovaly, že když jde i maminka, tak mají ještě jablíčko a mysli tyčinku a sušenky a čokoládičku... Já byl v poho, měl jsem sice taky hlad, ale batoh o patnáct kilo lehčí za to rozhodně stál! Večeře měla obrovský ohlas, instantí nudle ze sýrovou omáčkou. Americké instantní znamenalo 10 minut vařit a sýrová znamenala takovou žlutou břečku...
Na těch příslovích fakt něco je!
Zase nepřišel....
Druhý den byl odpočinkový, výlet k Chilnualna Fall byl nový i pro mě, velkou výhodou bylo minimum turistů, ale balení jídla si vzala na zodpovědnost Anežka, tak jsem nebral aspoň vodu, protože ta z řeky v horách je stejně nejlepší.
Odpoledne začalo pršet a nechalo nám to asi 10 minut na postavení stanu a večeři jsem uvařil.....no dobře na záchodě. Rizoto. Rýže byla tvrdá, maso, hrášek i mrkev studený, ale zase si moc pochutnali. Zvlášť když na to Anežka nalámala plátkový sýr, co zůstal v celku.
Ani do třetice nic.....

Vernal

Ráno jsme vstali časně a vyrazili směrem k vodopádům Nevada a Vernal. Hned první vodopád se tříštil tak intenzivně, že na nás pršelo kilometr od něj, bundy jsem zákázal, protože pak by už neuschnuly. Poté, co jsme se dostali nad úroveň vodopádu, se ovšem ukázalo, že ten déšť k tomu vodopádu nepatří. To už jsem vyměknul a věnoval Anežce svojí GTX bundu a Tadeáš si vzal Týninu. Déšť měl jednu obrovskou výhodu. S každou mílí dál od civilizace jsme potkávali méně turistů. Posledního vytrvalýho Japonce v bílý pláštěnce jsme setřásli pod Half Domem, nebyl ochotnej za náma přejít kládu přes potok. Na konci jsme narazili na přístřešek a zvláštního samotáře z Colorada, měl roztrhaný rukavice a říkal, že jsme dneska první koho vidí. Kámoši zůstali dole a on tu přespí sám. Sbíral odpadky po cízích lidech, protože pokud by je tam nechal, připadal by si stejně nechutnej jako ty, co to tam zahoděj...

Déšť už nepřestal a i Norové tvrdili, že nepřestane ani další den, tak jsme jen zmuchali mokrý stan a zbylé větve od sekvojí do krbu a vyrazili na dlouhou cestu zpět už ke zdravému zbytku rodiny.
Večeře byla opět výborná, tři cheesburgery s hranolkama a kolou v Maripose, radši jsem se neptal, která byla nejlepší.

Protijaponský potůček

PS: Tadeáš cestou dolů sebral pár odpadků, příšte musím taky!

Rodný jazyk

Tak takhle jsme na tom teď. Jsem věru zvědavá na červnový test z jazyka českého.

Pro ty, kteří nedočkavě vyhlíží další článek.

Pravděpodobně mnoho čtenářů tohoto blogu (tolik proslaveného, že v internetovém vyhledávači se vám nabídne dokonce ještě před článkem Wikipedie) čeká na stále nepřicházející novinky. Možná že někdo již uvažoval, jestli se s námi náhodou nepotopila ponorka, či zda nás nezhltl obří hamburger. Můžu vás ujistit, že jsme skoro v pořádku. Jistým důkazem je to, že nový článek je opravdu na cestě, a to i přes všechny možné komplikace (jako například nečekaný test ze science nebo častěji se vyskytující takzvaná “zapomýnavost rodného jazika“). 

                Důvod článkové krize byl, i když se to může zdát neuvěřitelné, jistý fakt, že život v zemi všech zemí se pomalu ale jistě stává stereotypním, všedním a možná i nudným. On vás takový přejetý mýval na silnici za chvilku omrzí, a to platí i o požárech, bouračkách, časovém posunu, zemětřeseních, ozbrojených přepadech, Asiatech, a dokonce ani mrakodrap vás neohromí, jestliže okolo něho jdete po čtyři sta dvacáté sedmé (ano, opravdu jsem to počítal). Tuto krizi jsme se zpočátku snažili vyřešit prokládáním typických dnů zajímavými výlety. Již dříve jsme věděli, že je to jen provizorní náhražka a výlety se už začínaly pomalu opakovat pořád a pořád dokola.

                Tenhle výlet byl jiný a nebylo to proto, že se nám pod stanem zabydlel sysel, ani díky tomu, že nám zbytek plynu v plynové bombě zbyl přesně na jednu várku něčeho, co se dalo pokládat za rizoto s lososem. Celý park byl o trochu jiný než předchozí navštívené oblasti a naše dvacetikilometrové výpravičky byly sem a tam proložené skalními tunely, horolezectvím a dobrodružnými soutěskami ve tmě. Vedro tedy bylo pořádné, ale i tak se do bazénu (kde se nedávno rozpustil ledovec) nebojácně vydala pouhá třetina osídlení kempovacího místa číslo 110.

                První překvapením byl chřestýš. Všichni moc dobře věděli, že se v místním okolí může vyskytovat a z povzbuzovacích diskuzí (se záměrem nám namluvit, že tarantule je příjemně chlupatá atd.) to měla být jen taková žížala. Ne. To tedy fakt nebyla žížala. Byl přinejmenším metr dlouhý a oči měl stoprocentně děsivé (to se jenom domníváme, jelikož se na nás nepodíval). Byl tlustý jako role toaletního papíru, ze kterého jste ten papír zrovna odmotali. Nenutím vás věřit jeho velikosti, ale chřestýš to byl. Samozřejmě jsme si to museli ověřit, a to jsme taky udělali. Se slovy „Proč nechřestí?“ někdo máchal rukama jeho směrem a… ano byl to opravdový nefalšovaný chřestýš.

P.S. Všichni žijeme.

Od začátku návštěvy parku jsme chtěli vidět kondora. Né toho malého, co je drzý jako kosák a málem nám létá až na zahradu, ale toho velikého kalifornského s rozpětím až tři metry. Možná že to po tom výšlapu na kopec byly jen halucinace, ale jestli ne, tak jsme viděli jednoho docela z blizoučka a ve výsledku jsme se ho spíš nemohli zbavit. Cestou jsme vysoko na obloze zahlédli siluetu každou chvilku, a to vyvolávalo debaty o tom, jestli to byl on anebo ne. Avšak na vrcholu sedělo a odpočívalo překvapení číslo dva. Čím blíže jsme šli, tím více jsme očekávali, že odletí, a taky jsme si čím dál tím víc byli jisti, že to je opravdu on. Byl jako vycpaný.

Tím se naše přání spatřit důležitá kalifornská zvířata vyplnila a poslední detail, který to mohl vylepšit, bylo oposum u šňůry na prádlo. A neboť Amerika je zem splněných přání tak...tak už vám snad ani nemusím říkat, že to oposum tu opravdu čekalo jen na nás a ještě zapózovalo, aby se ta fotka vyvedla.

Příští víkend vyrážíme do Yosemit… je pravda že medvědi vám vlezou i do auta?