Strade Romane

Už jsme tu skoro půl roku, je trochu potřeba si občerstvit paměť. Takže jak to vypadá ve staré dobré Evropě? Docela se těším na …...opravdový město, na budovu, co nejen vypadá stará, na hospodu, která není součástí řetězce a dá se do ní jít pěšky, na spropitný nižší než patnáct procent, na pizzu, která má těsto tenčí než čtvrt palce, na opravdový pivo, na vodu k jídlu ve skleničce ze skla, no a snad i na relativně homogenní společnost…

Přestože tam, co jedu, vedou všechny cesty, tak ta odsud vede jedině přes letiště. Týna tam včera vezla tchýni. Zdá se, že není v mých silách ji znovu přemluvit k projížďce po ucpaných dálnicích okolo zálivu, takže?

No jasně UBER.

Včas objednávám a Anežka pak celých pět minut pozoruje displej mého telefonu a popisuje nám všem, jak a kudy se blíží. Minutu před příjezdem se všichni sbíhají u dveří, aby se ujistili, že opravdu vypadnu. Ještě chvíli musí předstírat mávání a pak týden klidu….

Přijíždí černá Toyota. Vystupuje chlápek „Hello my frrrrriend“ a že mi pomůže s batohem. Týna mi nabízí, že mě odveze. Děti pláčou, na mávání nedošlo. Chlápek má úplně zrzavý fousy až do pasu, černý sluneční brejle a takovou tu arabskou přiléhavou pletenou čepici. Dobře. Pokřižuju se a nastupuju. Týna na mě ještě z dálky volá, jestli nemá sebevražednou vestu….

„Odkud seš? Z Holandska? Jo z Český Republiky! Já jsem z Marrrrrrroka. Ten Trump by čuměl, kdyby nás tu takhle viděl! Já jsem proti němu. Jsem tu už dvacet osm let. Islám je úplně mírumilovný náboženství, když jsem byl malej, tak se k nám do Marrrrrroka přistěhoval žid a úplně v pohodě. Bůh říká všichni lidi, nejen muslimové. Ale ta společnost je tady hrozně zdegenerovaná. To nikam nevede, to je špatný. Kolik máš dětí? No vidíš, já taky. Je vidět, že si vážíš rodiny, my frrrrrrrriend. Já mám šest sester a pět bratrů. Nejdřív jsem si vzal Američanku, to když jsem žil v Anglii. Podruhý jsem už měl rozum a vzal jsem si holku z naší ulice, žili jsme v Cincinati. A ty máš ženu od vás? Prorok Mohamed to říkal už od Adama, když ho stvořil z hlíny a pak mu vyndal to žebro. Až děti dostudujou, tak se vrátím domů. Hamid se vrátil loni, toho znám z mešity v Santa Claře. Ostatně i ta zdejší ústava je založená na koránu, věděl jsi, že Jefferson opisoval ty pasáže? V pubertě jsem i kouřil, ale prorok měl pravdu, ten alkohol není dobrej, já nemůžu bejt ani s lidma, když pijou. Ta společnost je tady úplně zdegenerovaná samý teplouši. To je přece úplně proti přirozenosti. Já jsem tolerantní, tak se za ně za všechny modlím. Jednou jsem jednoho vez a ten měl potřebu mi to říct, tak se za něj modlím…? Původně jsem dělal stevarda pro United. Ale v roce dva tisíce jedna jsem skončil, od tý doby jezdím. Je tu draho, před pěti lety jsem tu platil jedenáct set za dvoupokojovej apartmán, dneska platím dva a půl tisíce. Naštěstí moje žena učí ve školce, ale stejně jsem si musel půjčit, ale jinak si svoje povinnosti plním. Žena by se měla starat o děti. Žádná kariéra, to pak je ta společnost celá zdegenerovaná. Jó, jasně dělám to na plnej úvazek, baví mě to, potkávám spoustu zajímavých lidí. Třeba tebe my frrrrrrriend. Nemusíš se bát žádných bacilů, když mi podáváš ruku, my muslimové si mejem ruce před každou modlitbou nejmíň pětkrát denně. To nám řek prorok!

Ne promiň, my frrrrriend, nemůžeš si mě vyfotit na svůj blog. To už prorok řek, prostě nemůžeme mít doma žádný obrázky lidí ani zvířat. Hlavně sochy, ty jsou vůbec nejhorší. Třeba psa. Ten může být hlídací, nebo loveckej, ale domů nesmí. Kočka, ta je v pohodě. Proč? No, to je přece jasný, protože už prorok to řek! Proč? No to ví přece každej, psi maj na sobě mnohem horší bakterie než kočky. Například když chceš jíst z misky po psovi, musíš jí sedmkrát umejt, chápeš my frrrrrriend. Jo jasně mezinárodní terminál, tady to je, hlavně si nazapomeň batoh a určitě se někdy potkáme u Quarry Lake, chodím tam s dcerou, a někdy taky se synem, poznáš mě podle fousů my frrrriend. Tak čau a bezpečnej let….“

Uf, při každý citaci z koránu nebo Mohameda to bylo nejdřív arabsky a pak anglicky! Neuvěřitelná jízda.

PS: sedím v letadle United do Frankfurtu a pokaždý, když se na mě usměje letuška (při nalévání dalšího kelímku), tak jsem rád, ze mě měl na starosti jen první část cesty…

Point Lobos

Point Lobos je známý tím, že jsou tam vidět velryby. Jednou už jsme v tomhle parku byli, ale zaprvé babička ještě ne a zadruhé v průvodci bylo napsáno, že nejlepší je jít 15. ledna a bylo 16., takže jsme museli.
Den předtím nám táta ukázal video z Point Lobos, kde se velryba ukazovala jako v divadle. Takže jsme mysleli, že uvidíme velryby zblízka. Sice  jsme je neviděli tak zblízka, ale stejně to stálo za to.
Když jsem já, táta a Tadeáš došli na místo, kde měly být vidět velryby, koukali jsme, jestli nějakou neuvidíme. Potom si táta všiml, že je tam je malý vodotrysk od velryby a potom jsme uviděli další a pak další. Velryb tam bylo opravdu spousta, tak jsme doufali, že by se nějaká mohla ukázat víc, ale viděli jsme jenom vodotrysky.
Velryby jsou tam vidět v tohle období, protože cestují se svými mláďaty podél pobřeží. Aby jim kosatky nesežraly mláďata, drží se blízko u břehu.
Já jsem viděla i mořskou vydru. Vydra mořská je o hodně větší než sladkovodní. Dokáže si louskat mušle, kraby a různé mořské živočichy, někdy k tomu používá i kámen. Při tom leží na zádech na hladině. Vydra má jemnou srtst, čistí si ji. Novorozeným mláďatům ji čistí maminka a vozí je při tom na břiše.

Mother-in-law

Tak za prvé, mám tchýni rád, je moc hodná. Až moc. Ostatně proto jsme ji pozvali. Nejen proto aby hlídala děti, když chceme na večeři do El Torita, nejen proto, že Týna řekla, že ji musím cvaknout letenku alespoň dvakrát za rok, aby děti věděly, jak babička vypadá. (Což se mi podařilo ukecat na jeden výlet, protože ty letenky jsou fakt drahý).

No, a to jednou připadlo právě na začátek roku. Když přiletěla, tak jsem shodou okolností nebyl doma. Fakt smůla, musel jsem pracovně do Vegas. Ostatně odtamtud jsem vám taky chtěl napsat na blog s pointou výhra nebo prohra (teda spíš prohra), ale nakonec jsem vůbec nebyl ochoten vsadit ani 10 dolarů na červenou.

Avšak když jsem se vrátil, už tu byla celkem etablovaná. Viděla náš dům, pomerančovník, Mission Peak, letiště, San Jose, palmy, parky a….. Jen neviděla sekvoje. Sekvoj je tu hlavní atrakce, já o nich čet v ABC, když mi bylo asi deset. Už tenkrát mě děsně fascinovaly, jen mi bylo líto, že je nikdy neuvidím. Paradoxně jsem první sekvoj viděl v Sovětském Svazu, když mi bylo čtrnáct, na Krymu, v botanické zahradě. Obrovské zklamání, byla mrňavá. Taky jí nebylo ani 400 let.

No, tak když už viděla i žraloka v Monterrey i rypouše, co ho nějakej jinej žralok kousnul, tak jsme ji vzali do parku Big Basin na sekvoje. Sekvojí jsou dva druhy, nejjednodušší dělení je na největší a nejvyšší. Uznávám, zní to skoro stejně, ale je v tom docela rozdíl. Ty největší, žijou v Sierra Nevadě a je jich poměrně málo. Ty nejvyšší žijou podél celého pobřeží a je jich docela dost.

Impozantní jsou oba druhy (já jsem trochu megaloman).

Když jsme přijížděli do parku, tak jsem upozornil, že ty stormy okolo už jsou ty sekvoje.

“Aha ony vypadají uplně jako smrky!!!”

Hmmm…..

Zaparkoval jsem tedy a zaplatil vstupné a parkovné…

A to už běží tchýně a mává na mě větvičkou.

“Hele, přesně takovou jsem si utrhla ve Slatiňanech na adventní věnec, je úplně stejná, poznám to podle těch šištiček!”

Večer jsem jí udělal Margaritu z tequily skvělé značky!

“Zajímavý, jenom nechápu proč je tam ta hnusná sůl.“

PS: Řek bych, že příští rok jí zaplatím jízdenku do Slatiňan.

MONTEREY BAY akvárium

Navštívili  jsme jedno z NEJZNÁMĚJŠÍCH akvárií na světě.
Viděli jsme: PALETTE SURGEON FISH (Dory), CLOWN FISH (Nemo), ŽRALOKY, MEDÚZY, KLADIVOUNA a CHOBOTNICE. Nejvíc se mi líbilo, když jsme si mohli sahat na různé mořské řasy. Bětka





Dodatek od Anežky-
Monterey je známé a bylo použito v novém známém filmu od Disneyho Hledá se Dory🐠.
Ve filmu je to hodně podobně udělané, ale my jsme neviděli místo, kde se dá sáhnout na hvězdice a to bylo použito i ve filmu.

A zase rypouši

Ze začátku jsem se zas až tolik netěšil, avšak nedá se popřít, že tentokrát to bylo ještě lepší než poprvé. Šli jsme jinou cestou než minule a prohlídli si jiné pláže. Cestou jsme viděli rypouše zhruba ze dvou metrů, a právě proto s námi šel průvodce. Pokaždé, když cvakl foťák a nebo někdo zakašlal, tak se rypouš pomalu otočil, což všechny docela vyděsilo. Ani nebylo divu, jelikož většina z nich měří až 3 m a většinou váží 900 kg . Všechno dobře dopadlo, jelikož nikdo nebyl sežrán.

Potkali jsme předchozí skupinu a její kapitán nám tvrdil, že máme štěstí, protože jich tu je hodně a jsou hodně aktivní. Ohledně počtu měl teda rozhodně pravdu, ale co se týče aktivnosti, tak z našeho pohledu jejich válení nebylo nijak aktivnější. Někdy se podrbali, zvedli hlavu nebo se přetočili.

 Na těchto plážích se rypouši střídají a v každém období jich tu je jiný počet. Když jsme tu byli minule, tak tu byla jenom odrostlá mláďata. Nová tu ještě nebyla a dospělí byli na cestě přes Pacifik za potravou. Tentokrát jsme trefili přesně týden, kdy tu byli všichni. I malinká mláďátka i velikáni s rypáky.

Pro ty z vás, koho nezajímají zvířata, tak jsme měli moc dobrou sváču a taky jsme tam potkali dvě Češky, které nám daly dobré rady ohledně vaření v amerických ztížených podmínkách.

Tohohle rypouše kousl žralok na jeho minulé cestě přes oceán.

Joshua tree

Nejdříve to vypadalo, že vánoční prázdniny strávíme ukryti (před nepříznivým počasím) v našem domě, jelikož i na místních pouštích se noční teplota blížila bodu mrazu. Nakonec jsme přece jen vyrazili (to abychom nepošpinili legendu o nepokořitelné akčnosti, stálé otužilosti a odolnosti naší rodiny). Do našeho výběru jsme zahrnuli cíle, kde lze spát pod stanem s tričkem a větrovkou na osobu a jedním párem tlustých ponožek pro celou rodinu. Balení nebylo nijak obtížné, a to z toho důvodu, že nevlastníme zas až tolik věcí. Jednoduše jsme naházeli naše oblečeni do pytle a dali ho do kufru, přidali zbylé zásoby na zimu a mohli jsme vyrazit za dobrodružstvím. Nebyl to ten nejhorší den strávený v autě, neboť naši náladu zlepšovaly obalované řízky a tuňákové sendviče. Když jsme dojeli, tak nebylo zas až tak pozdě, ale tma už byla pořádná. Podle doporučení jsme si to namířili rovnou do kempu Indiana Cove (nejspíš byl opravdu krásný, ale to jsme bohužel neviděli, protože… no byla tma) a tak naše strastiplné a úmorné dobrodružství pokračovalo. Projeli jsme spoustu kempů, ale v žádném z nich neměli ani o jedno volné místo víc než v tom prvním a hledání nebralo konce…         Skončili jsme na jednom parkovacím místě v kempu Jambo Rocks vedle odpadkového koše na propanbutanové lahve a do našich pamětí se vryla noc v kufru auta mezi pytlem oblečení a krabicí s botami.

Jsem přesvědčen, že by vyznělo lépe, kdybych napsal, že nás vzbudily první paprsky slunce, jenže bohužel, celá posádka se probudila s první člověkem, který potřeboval na záchod. A tak jsme se všichni vyhrabali ze spacáku a poprvé uviděli, jak hezké místo jsme si vybrali. Na obdivování bohužel nebyl čas, protože jsme právě zaznamenali okolní teplotu a urychleně naskákali zpátky do auta. Oblékaní nebylo o nic těžší než balení (oblékli jsme si, co se dalo) a po dlouhém připravování, hecování a odhodlávání jsme (dnes již podruhé) přece jen opět vyrazili navzdory venkovnímu počasí. Okolo jedenácté jsme konečně objevili místo (jeho původní majitelé utekli hned ve chvíli, kdy jsme se přiblížili a jim došlo, že náš nálet je mířen na jejich zátiší pod skalkou). Vrhli jsme se na pozdní snídani, která zmizela, než naši sousedé stačili říct „Hello“ a to jejich „How are you?“. Postavili jsme stan a jeli autem směrem na sever. Naší první zastávkou byl starý důl na zlato a stříbro U ztraceného koně. Tam jsme podnikli takový průměrný výlet, a když jsme se vyšťaveni vrátili, tak se pomalu šeřilo, ale ještě jsme stihli jednu vyhlídku s moc pěkným výhledem. Museli jsme se taky stavit v návštěvnickém centru pro vodu, přečíst a prohlédnout si něco zajímavého, nabít foťák a umýt si ruce. Večer byla brzo tma, zima a někdy pršelo, takže jsme večer opět trávili v kufru auta hraním společenských her, čtením a plánováním zítřejších výletů a cílů. (Možná někomu může připadat zvláštní, že jsem vynechal večeři, ale byla tak malá a všichni po ní měli takový hlad, že ani není třeba ji zmiňovat.) Výlet nás tolik vyřídil, že okolo půl deváté jsme se rozešli do svých ubikací.

Takhle vypadal každý další den…snídaňka …vyřídili jsme se výletem…umyli si ruce… snědli něco co se dalo pokládat za večeři, zalezli do spacáků a namačkali se do auta. Opravdu jsme takhle žili pět dní, vyjma silvestra, kdy jsme ke hrám připíjeli coca-colu (to víte museli jsme, když teďka žijeme v té Americe) a vydrželi dokonce do čtvrt na jedenáct.

Nakonec jsme si to vlastně docela užili, ale naši náladu poněkud kazily dvě paní z vedlejšího místa, do jejichž stanu (nepočítaje jejich altán), by se s nadhledem vešly oba naše. Zatímco my jsme večeřeli fazole z konzervy, tak ony se cpaly steaky a grilovanou zeleninou. Ony vlastnily koberec a sadu solárních lampiček a my roztrženou deku po předchozích majitelích našeho bytu a jedno světlo z kola, které si zhasínalo, kdy se mu zachtělo. My jsme se mačkali na dvou karimatkách a ony měly obrovitánskou nafukovací matraci. Trocha demotivace, ale jinak to bylo vážně prima.

Dál už asi není moc co dodat, snad jen to, že prvního ledna jsme se stavili v Palm Springs a dali si novoročního hamburgra. Říká se, jak na nový rok, tak po celý rok, tak jsem zvědav, jestli nám tenhle americký styl opravdu vydrží.