Day 11

Zase budík, tentokrát 5:30, naštěstí nemusíme balit týpí, takže těsně před východem slunce vyrážíme. Bohužel jedem směrem na východ, takže ranní jízda je trochu náročnější. Po dvou hodinách vjíždíme do Colorada a po další hodině vjíždíme do dalšího národního parku. Mesa Verde není významný přírodními krásami, ale pozůstatky předkolumbovské pueblovské civilizace. Většina památek je dostupná pouze s průvodcem. To je samozřejmně otrava. Přesně v 11:30 přichází ten náš. Snědý sedmdesátník, dlouhé šedivé vlasy v culíku pod kovboyským kloboukem s nápisem Park Ranger. Začíná vysvětlovat,  co se smí a co se nesmí, co doporučuje a co ne. Stráví s námi něco málo přes hodinu.  Jsme si sympatický vzájemně, říká mi, že hledal někoho inteligentního a spolehlivýho, ale našel jenom mě, takže mám zavírat všechny ty branky, on je otevře. Pak se zeptal, odkud jsem, a když jsem mu to prozradil, řekl "Dobrrry den". On je původně učitel historie a angličtiny z Phoenixu. Ani jednou neřekne "napravo můžete vidět obraz Marie von Hasenbug narozené roku 1731, která je vzdálenou příbuznou Maxmiliána Habsburskeho a roku 1749 se přivdala na toto panství sňatkem s Karlem II ..". Celou hodinu klade otázky a navádí nás k odpovědím. Vydržím poslouchat celou hodinu a poctivě zavírám všechny branky, děti jsou nadšený.
Když se rozloučíme, sundá si klobouk, nasazuje helmu a odjíždí na Harleyi.
Další prohlídka je skoro stejně dobrá. Je to mnohem zajímavější, než jsem čekal,
moc jsem si to užil.
V podvečer jseme ještě vyrazili na trail k petroglyfům.

PS: Obávám se, že při návratu už na nás byla vidét únava.

Day 10

Ranní vstávání, tentokrát jen deset minut před šestou, protože slunce má vycházet v 6:03. Nevstává nás mnoho, jmenovitě Tadeáš a já, vycházející slunce nad Monument Valley je úchvatný. 

Po snídani výrážíme do parku, zpátky do Arizony, tentokrát není národní, ale indiánskej. Park se dá v podstatě jenom projet, kromě dvou krátkých trailů. Horko jako v pekle. Ale alespoň jeden trail jsem vnutil. Následně jedem ještě do Utahu podívat se Valley of Goods. To už není vůbec žádný park, Trump to loni zrušil.

Má to i své výhody, je tu dost málo lidí, ale na procházku to není. Cestou zpátky ještě koukneme na Gooseneck a Mexican Hat.

Marka dobíhám v Grocery storu, už má vozejček zase plnej masa. Ilegalitu pro dnešní večer už zajistil nakoupením 12 plechovek piva.

Day 9

Směr Monument Valley. Poslední opravdová snídaně na nějakou dobu. Takže to chvíli trvá, pak už jenom tempomat a palec na brzdu. Zase projíždíme indiánskou rezervací. Každých pár mil je značka „View point“. Když se tam zastaví, je to v podstatě jen pár stánků s „indiánskejma“ šperkama. Někdy kolem oběda dojíždíme do Navajo National Monument a tam poprvé vidíme budovu, která je opravdu stará. Je zhruba z roku 1300. Jenže ji vidíme jen z dálky, protože z blízka je to jen s průvodcem.

Palec.

Za jízdy se nudím tak, že si vyndavám poslední dva. V podvečer přejíždíme hranice do Utahu a dojíždíme k našemu ubytování. Týpí od opravdových indiánů. Děti jsou nadšený, rodiče už míň, protože týpí jsou špinavý jak od opravdových indiánů.

Markova nálada se mění, jakmile si všimne grilu vedle týpí, okamžitě vyráží do nejbližší prodejny pro maso a pivo a dřevěný uhlí. Pivo mu neprodali, není tak mladej to ne, ale v indiánský rezervaci je prohibice. Marek to ovšem kompenzuje množstvím masa. Zcela v ilegalitě dopíjíme zbytky červenýho vína a žerem indiánský maso.

Day 8

Pořád Page, hned po ránu výlet do Antelope canyonu, fotoaparáty hystericky cvakají, ale nakonec zjistíte, že všech 150 fotek je vlastně skoro stejnejch a žádná není úplně jako ty v návštěvnickém centru. Ale člověk má stejně pořád pocit, že ta příští bude ta pravá. Provádějí Navajové. Ten náš je student a je tu jen na brigádě přes léto. S postupem kaňonem klademe čím dál osobnější otázky, a tak se dozvídáme, že před každým ročníkem střední školy postavili teepee a provedli celonoční rituál pod vedením medicinmana, pro ochranu. A fungovalo to, nikdy se mu nic nestalo, ani si nic nezlomil. Vizitku na medicinmana mi bohužel nedal, ale řek nám, kde se dá koupit pravý indiánský jídlo.
Oběd je v pravý indianský tržnici, plný "trucků", tak říkaj těm mrňavejm náklaďáčkům, co se jich bojím, když jedu na kole (těch velkejch se bojím víc, ale je jich míň). V indiánský tržnici jsou jen indiáni a my, to je lepší, než jsme čekali. Dá se tu koupit snad všechno, co indián potřebuje, čerstvý skopový, hry pro děti, obnošený oblečení, ručně tkaný koberečky, jídlo, indiánský šperky i ojetý pneumatiky. Týna si od starý indiánky kupuje náhrdelník na ochranu před vším zlým (neberu to osobně). Romantiku trochu kazí, že mi asi sedm vteřin po zaplacení přichází email s účtenkou a  jmenem indiánky - Deborah Bigman. I když to příjmení asi nějaký ty indiánský kořeny mít bude.

Samozřejmě nemůžeme vynechat pravou indiánskou gastronomii. Takže ochutnáváme Mutton Stew, Mutton Sandwich a Navajo Burger. Nezní to indiánsky, ale je to dobrý. Asi tomu nedávají indiánský názvy, protože by jim ani sami nerozuměli. Navajsky umí jen někteří, ale anglicky všichni. Jejich rodiče většinou ovládali oba jazyky a jejich prarodiče neuměli anglicky ani slovo.
Pak už jen koupačka u Lake Powel. Prostě obrovská přehrada uprostřed pouště. Fouká vítr a praží sluníčko. Když člověk leze z vody má vlasy suchý dřív než vyndá kotníky.

PS: Suchý je maj všichni, nejen já ty kraťoučký zbytky!!!

Day 7

Stěží uvěřitelné, jsem na dovolené už týden a pořád úplně na začátku. Jak jsem mohl přežít pouze týdenní dovolenou? Hlavní téma dnešního dne je něco zcela přízemního - sprcha. Už několik dlouhých dní nebyla k dispozici a je to poznat. Sprcha nás čeká v Page. Takže k snídani lívance a hurá na východ.
U značky pozor srnky, skáčou srnky, u značky pozor bizoni se válí stádo bizonů. Pravidla se tu prostě dodržujou.

Cestou projíždíme jakousi pseudo indianskou vesnici, kde prodávají pseudo indianské cetky.

Mnohem zajímavější  je Horseshoe Bend. Je to prostě jenom taková zatáčka Colorada, ale na ní jsou davy turistů. Musí se k ní dojít asi půl kilometru od parkoviště. Je strašný vedro a zhruba v půlce je přístřešek se stínem. Cestou tam je úplně plnej Číňanů a cestou zpátky je úplně plnej Číňanů. Nikdo jinej se nemůže zchladit. Vzpomenu si na Zemana a zase mi běhá mráz po zádech, jen trochu jinak než předtím.

V Page si dávám sprchu a až si dám další tři, tak už snad budu čistej. To se rozhodně nedá řict o tý vaně. Ta už nebude čistá nikdy.
Večeře v čínské restaruraci "All You Can Eat". Tadeáš si poprvé nestěžuje, že má málo jídla! Né od začátku výletu, ale za celý pobyt!

PS: jasně, pátej šel taky ven

Day 6

Naprostá pohoda, odpočinkový den. Vstaváme až v osm.  Hned si vyndavám další steh, ale zároveň si uvědomuju, že to zas tak legální není. Doktor sice říkal sedmý až desátý den, ale taky říkal v nemocnici. No co, nedělám to poprvé a desinfikuju se pravidelně.

Po snídani se vydáváme na trail směrem k vyhlídce Bright Angel. Odpočinkovost tohoto výletu nemůže vyjádřit ani tak vzdálenost, ani převýšení jako fakt, že jsme na něm potkali chlápka s umělou nohou.
V půl pátý jsem z odpočinku tak unavenej,  že si plním camelback a vyrážím na North Kaibab trail. Jenom kousíček, za chvíli jsem zpátky. Hezká procházka, skoro pořád stín a najednou jsem o tisíc metrů níž.  Přes dva kilometry se jde po takový liště ve skále. Moc lidí jsem nepotkal, ale ty co jsem potkal, jsem většinou potkal dvakrát, protože sotva šli. Vracím se za úplný tmy a úplně odpočinutej.

Day 5

Spím špatně, každý šustnutí, co slyším, je buď chřestýš, nebo dítě, co zapomnělo na naše instrukce, že má jít na záchod jen po cestičkách a s baterkou a……

Ve tři začínají problikávat do stanu čelovky z okolních míst. Před půl čtvrtou už jsme všichni vzhůru, a tak balíme. Prvních pár set metrů jdeme ještě s čelovkama, ale pak začíná svítat. Dnešní cesta má tři úseky po dvou a půl kilometrech a zhruba 300 výškových metrech. Naštěstí je na konci každého úseku voda, taky jsme už všechno snědli, tak batohy jsou o poznání lehčí. Jdu s Bětkou a na posledním úseku už potkáváme ranní ptáčata z druhé strany. Když už po desatý slyší “Good job, young lady” předstírá, že jí to otravuje. V 7:30 jsme zpátky nahoře a pozorujem kovboje, jak osedlávají muly a vysvětlují japonským turistům, jak se udržet v sedle. Sluníčko už zase solidně praží. Ještě pár pohledů na Grand Canyon z jihu a malý výlet a hurá směr sever. Zadávám do navigace “North Rim”. Waze nachází objek vzdálený jedenáct mil, navigace začne vyhledávat. Nejkratší cesta je dvestě osmdesát a přes čtyři hodiny. S palcem na brzdě minu správnou odbočku a malá zajížďka to protáhne na pět. Velkou část projíždíme rezervací Navajů. Moc to neodpovídá představám o indiánské rezervaci. Obrovská poušť, kde je občas domek nebo mobil house nebo karavan nebo totální barabizna. 

Občas podél silnice stánek s korálkama a dalšíma cetkama. No, pěkně jsme k nim imigrovali. Dojíždíme za soumraku a občas mi pod kola skočí rychlá srnka. Takže jsem pořád ve střehu, a když projíždíme okolo stáda pomalých bizonů, jedu radši úplně krokem.

PS: Vyndal jsem si třetí, dneska už je to legální, protože doktor řekl sedm až deset dní

Day 4

Tentokrát je budík milosrdnej, zvoní až 4:31. Dneska má být až sto osm. Nikdo ani neprotestuje, protože jdeme opačným směrem a všichni už vědí, že každej metr ve stínu je super. První dva a půl kilometru je podél řeky a pak se to zvedá a zároveň na nás začíná svítit. Po dalších pěti kilometrech a 400 metrech převýšení přicházíme do oázy, která se jmenuje Indian Garden. Cestou nas předběhla Katka s Ondrou, jenže to nebyli Dlouzí, ale úplně jiní cestovatelé, kteří už jsou na cestách dva roky a včera měli stan hned vedle nás. Procestovali celou Jižní Ameriku a teď se vracejí pomalu zpátky domů do Kanady. Nejzajímavější ovšem je, že Katka chodila na gympl s mým kolegou, co je taky se mnou v Kalifornii.

V Indian Garden anektujeme super místa na stany krásně ve stínu, kousek od potoka. Po dvou hodinách ve stínu se mi konečně podaří přemluvit ostatní k pětikilometrové procházce na vyhlídku. Ani si nemusí brát moc vody, protože na konci se prý dá doplnit.

Je to pravda na konci je kohoutek, jen z něj ta voda teče uplně vařicí. Ale vyhlídka stojí za to! Ještě namočit čepice a trička do tý vařící vody a tradá zpátky do oázy. Zbytek dne se přetahujeme o to, kdo se bude válet v hamace. Hamaka je vybavená i polštářkem, protože Dlouzí si sebou vzali pro každého jeden polštářek. Chvilku mi trvalo, než jsem tomu uvěřil, ale pak mi Regina ukázala i parfém, takže už uvěřím čemukoliv.

Večer přichází přátelská rangerka. Upozorňuje nás, že musíme chodit po cestičkách, protože všude jinde může být schovaný chřestýš. Hlavně pozor v noci, žije tady v té zídce a přesně přes tyhle dvě místa tamhle k vodě “chodí” lovit myši. Spát jdeme brzo,  tady pivo neprodávaj ani za nekřesťanskou cenu. Nařizuju budíka na 3:46.

PS: Vyndal jsem si druhej steh

Day 3

3:46 mi zvoní budík. Nejdřív nevěřím, že je to můj budík, ale pak se proberu a jdu budit děti. Nejdřív nevěří, že jsem jejich otec, a to jsem jim dal ještě minutu k dobru, proti původnímu slibu. Neuvěřitelnou rychlostí balíme stany a vyrážíme na shuttle, co jede v 5:00. Jsme tam trochu brzo, takže než přijede, stihnem ještě něco sníst a předstírat, že je to snídaně. Před půl šestou konečně vyrážíme na South Kaibab Trail. Máme před sebou asi 12 kilometrů a 1330 metrů převýšení (teda spíř přenížení), to bude jednoduchý. Není. Okolo sedmé hodiny ztrácíme stín. Na zádech mám dva stany a asi osm litrů vody. Potím se, jako kdybych šel opačným směrem. Podle všech doporučení piju vodu (snad poprvé v životě). V deset konečně dorážíme dolů. Je sto pět stupňů (vygooglete si to). Okamžitě naskáčeme do Colorada. 
 

Je strašně ledový, vůbec nechápu, jak je to možný, protože v místě, kde jsme, už asi sto padesát kilometrů protéká tímhle pekelným kaňonem. Postavíme stany, tropika jsem táhnul opravdu zbytečně. Zbytek dne trávíme mezi hledáním stínu a Coloradem. Teda kromě Reginy, ta si k jetlagu, přibrala ještě parádní úpal. Nakonec ani nezvracela, jako ten chlápek na obrázku, co varoval před úpalem průběžne po celé cestě. Spát jdeme fakt brzo, jen si ještě v místní canteen koupíme za nekřesťanských sedm dolarů pivo, co se jmenuje Bright Angel IPA a je na něm mapka zítřejší cesty.

PS: Vyndal jsem si první steh

Day 2

Nic zvláštního, včera večer se k nám přidala rodina Dlouhých (jen podle jména), prošli jsme společně Las Vegas. Byla to taková zábava, že děti usínaly ve stoje (tedy kromě pár margharit, ty byly fakt dobrý). Ráno jsme vyrazili z Nevady přes Hoover Dam do Arizony. Naučil jsem se tu řídit bos. Levou nohu dám na palubní desku nebo na sedadlo. Zapnu tempomat a palec pravý nohy položím na brzdu. Ostatní spěj. Večer dojíždíme ke Grand Canyonu a první, co musíme najít, je Backcountry Office. Sedí tam americky příjemnej ranger a po chvíli handlovaní změníme a získáme všechny permity tak, abychom mohli jít dolů i nahoru všichni dohromady. 

Pak ještě pár výhledů na zapadající slunce nad Grand Canyonem (trochu mi běhá mráz po zádech, přestože jsem to už viděl) a jdeme spát. 

 

Day 1

No, nic moc. V podstatě celodenní přejezd Mohavské pouště. Cestou občas nějaká sluneční elektrárna, ale zatáčet není potřeba.

 Jediné zpestření byl objev malých zvířátek v Bětčině hlavě. Takže po příjezdu do Las Vegas jsme hledali drogerii. Nevěřili byste, jak je to obtížný. Lidi, co celej den vyhrávaj a prohrávaj, prostě žádnou drogerii nepotřebujou. Právě jsme dokončili veškeré potřebné procedury na všech, co mají dlouhé vlasy. Tadeáš šel na ježka ještě před odjezdem.
Já jsem z toho vyklouznul trochu náhodou. Ve čtvrtek dopoledne jsem se ještě byl projít v Orlandu a jak jsem tak chodil, tak jsem přemýšlel, co ještě musím udělat než odjedem na dovolenou.... No, a vzpoměl jsem si na úkol od Týny - Nech se ostříhat! No jo, ale kde v Orlandu najít holiče. Zvednul jsem hlavu a co čert nechtěl, stojím přímo pod nápisem Barber Shop. Tak to je asi osud, tam prostě musím.
Vstoupil jsem. Ujal se mě hispánec, o jehož sexuální orientaci by se dalo pochybovat. Teda vlastně nedalo. (neškatulkuju, jen se snažím naznačit, že pro něj byl vzhled člověka na žebříčku hodnot podstatně výš než u mě - což ostatně není tak těžké). Posadil mě na křeslo a zeptal se, jak to chci.
"Prostě zkrátit, asi takhle."
"I can make you look nice."
"Né v pohodě, jenom zkrátit."
"Ok, and beard as well?"
"Né v pohodě, jenom zkrátit!"
"Ok, and eyebrows?"
"Néééé."
Zcela nekompatibilní, už jsem věděl že to nedopadne dobře.
Nebudu to protahovat, mám vlasy kratší než Tadeáš, oholil mi krk, uši a obočí jsem uhájil jen s největším vypětím. Celou dobu mi říkal, že mě za moje peníze nemůže jen tak ošmikat, takže když si po čtyřiceti pěti minutách řek dvacet pět, tak jsem ani nebrečel a byl jsem rád, že můžu jít.
Děti se mohly popukat smíchy, ale teď to má konečně nějakou výhodu a ještě jsem ušetřil za nějakou tu chemikálii na mojí hlavu.

PS: Za měsíc a půl to asi doroste tak, že mě snad zase pustěj do práce.

Day 0

Tak vyjíždíme nebo odjíždíme nebo začínáme odjíždět... prostě jsme se museli odstěhovat z domu. Nebylo to až tak obtížné, něco jsme vyházeli, něco jsme prodali, něco jsme rozdali, něco jsme si uložili a zbytek vezeme s sebou na dovolenou. Nevím, jak dlouhou jste kdo měl nejdelší dovolenou v životě, ale já měl jen jednou tři týdny, párkrát dva, ale většinou jeden. Teď jedeme na šest! Rozhodli jsme se projet většinu národních parků na západním pobřeží (tedy mimo Kalifornii). To je rozhodně povinnost zaznamenat. Startujeme z Fremontu a jedem směr Las Vegas, v noci někde přespíme, původní plán byl jet přes Sierru Nevadu, ale je to dlouhý a stejně bychom tam jen přespali. Proto jedeme na jih. Cestou jsme si našli skvělý kemp, měl jednu malou nevýhodu, nešli tam zatlouct kolíky do země, a to ani kladivem, které jsme stejně neměli, tudíž jsme přistáli v motelu za rohem (je skoro stejně drahej). Takže start!

 

Wristband

Jo, je to přesně ta věc, co dostávate občas na kocertech, takovej ten malej papírovej pásek, většinou barevnej, co se omotá okolo ruky, zalepí a pak drží a nakonec se špatně sundavá. Už jsem ho dlouho neměl. Ale tenhle týden můj zaměstnavatel pořádal obří konferenci na Floridě a součástí téhle konference je vždycky velkej mejdan. Většinou nechodím, protože je to obrovský a hrozně hlučný, a tak vůbec. Letos jsem udělal výjimku, mejdan byl v pronajaté části Universal Studios (taková větší Matějská). Původně jsem váhal, ale za vyzvednutí náramku nic nedám. Odpoledne jsem si ho vyzvednul, moc pěknej oranžovej, a obratem mi přišla SMS, že když ho ztratím, můžou mi vystavit novej za 249 dolarů. To mě přesvědčilo, za takový prachy to určitě bude aspoň trochu sranda. Něco sním, zkusím nějakou adrenalinovou atrakci. O půlnoci doma, protože zítra ráno mám přednášku, a taky radši nebudu nic pít. Začátek v půl osmý, kolega z Kanady nás tam hodil a desetiminutovou cestu jsme jeli čistou hoďku. Z toho poslední míli čtyřicet minut. To mi samo o sobě dostalo adrenalin na docela solidní úroveň, takže cestou z parkoviště jsem se fakt začal těšit na všechny ty super atrakce, co tam okolo byly. Velikost horské dráhy byla skoro proporcionální k velikosti země. Ale už je osm a máme děsnej hlad, takže ještě honem něco zakousnout a pak rychle zkusit co nejvíc ptákovin. Už se stmívá, a tak rychle zatáčíme k mexické restauraci, co je vlevo okolo takového pěkně nasvíceného reklamního stojanu….

Prásk o něco pod nohama jsem zakopnul, bolí mě holeň a koukám, jakej debil tam co nechal ležet. Prostě pod tou reklamou byl reflektor, co ji krásně osvětloval, jediná jeho nevýhoda byla, že vůbec nebyl vidět. Dívám se na holeň a vidím ponožku plnou krve.

Přibíhá ke mně pořadatelka a volá, taky jste zakopnul? No, to už jste třetí. Reaguju trochu prodrážděně, proč ten krám teda nedali pryč? S americkou vřelostí mě ujistila, že to teď hned udělaj, a posadila mě ke dvěma dalším šikulům. Byla děsně milá, zavolala místní „medical assistance“, že nám to ošetří. Pán vyhodnotil, že jeho boule na noze nestojí za ošetření a odešel po pěti minutách. Za dalších dvacet přišla milá dívka s taškou plnou obvazů a během pěti minut ošetřila paní. Pak se vrhla na mě. Poprosil jsem ji, jestli by si mohla vyměnit rukavice, že paní sice vypadala slušně, ale přece jen oba krvácíme….Odpověděla, že je to samozřejmost. Krásně mě desinfikovala, vyčistila a obvázala. Pak naznačila, že to je docela huboký a že by to možná sneslo jeden nebo dva stehy. Určitě mě nenutí, klidně můžu chodit dál, jen to bude asi krvácet i skrz obvaz. Nebo zavolá sanitku a oni mi to spíchnou. Za hoďku jsem zpátky a můžu si ještě užít pár atrakcí….

Před sebou vidím šest týdnů dovolené v omezených hygienických podmínkách.

Za sebou v dálce asi dvaceti let vidím otravu krve, co jsem měl z úplně stejného zátesu (desinfikovaného rumem).

OK zavolej sanitku.

Začíná pršet, docela výrazně, ale já jsem v poho. Dva zaměstnanci nade mnou drží deštníky a další tři se mnou sepisují různé protokoly.

Za půl hoďky jsou tu dva týpci s nosítkama na kolečkách. Sanitka se sem nedostane, ale odvezou mě tam. Odmítam si lehnou na nosítka, protože jsou uplně promočený za cestu sem a klidně to dojdu. Týpek říká, že to je naprosto vyloučené, protože za mě převzali zodpovědnost, a že musím na nosítka. Sundavá z nich všechno mokrý a já si můžu lehnout. Nosítka jsou sice suchý, ale ze shora pořád leje jako z konve. Teď teprve si všimnu, že ty žlutý mundury, co mají týpci, jsou moc pěkný pláštěnky. Jsem na ně trochu sprostej…Po dvě stě metrech na mě jeden týpek hází svoji žlutou pláštěnku, ale to už je úplně, ale úplně zbytečný.

V sanitce mi měří tlak, nasazujou na prst takový to měření prokysličení krve ala ET mimozemšťan. Do dalšího prstu mi dělají díru, aby zjistili hladinu cukru. Tlak mám fakt vysokej, ještěže mi neměřej adrenalin, protože ten mám určitě vyšší, než kdybych projel všechny ty super atrakce.

Za chvíli jsme v nemocnici. První věc, kterou dostanu, je zase papírovej náramek se jménem (tentokrát mi už naštěstí žadná smska nepřišla). Podepíšu asi dvacet papírů a zase mi měřej tlak, mám ho pekelně nízkej, jsem úplně podchlazenej, protože v nemocnici frčí klimatizace na plný pecky a já jsem pořád úplně mokrej. Za hoďku konečně přichází dostatečně kvalifikovaná švadlena (teda asi spíš krejčí). Mile si se mnou povídá, ví, kde je Kalifornie i Česká republika. Hodně o nich čet. Částečně mi to umrtví a lupne mi jich tam sedm. Je to zajímavý pozorovat.

V půl jedný ráno jsem zpátky v hotelu. Lupnu do sebe dvě rychlý mojita za firemní a jdu spát.

PS: Přednáška dopadla dobře, zatím mám super hodnocení, ale asi se na tom projevila hlavně lítost.

Záchranný balíček

Je celkem úlevné, že se mi tenhle emergency balíček pro případ zemětřesení vrátil zase nedotčený zpět.
Nikdy jsem o zemětřesení v Kalifornii neslyšela do té doby, než dva měsíce před naším stěhováním sem Reflex uveřejnil velký článek o tom, že je s podivem, že už tady žádné velké zemětřesení tak dlouho nebylo a že to musí přijít každým dnem. Jak milé. Jedno z největších zemětřesení tady měli v roce 1906, kdy osmdesát procent San Francisca lehlo popelem a zemřelo pravděpodobně téměř tři tisíce lidí.
Párkrát jsem tady při cvičném poplachu vlezla pod stůl, což je prý to nejlepší, co můžete udělat. Ale nejhorší bylo balit tenhle balíček přesně podle pokynů, hned po našem příjezdu do Kalifornie. Neuposlechla jsem a nenapsala jsem Alžbětě konejšivý dopis, který by si byla přečetla až by seděla v troskách, ani jsem nepřibalila oblíbeného plyšáčka. Na to jsem fakt neměla.
Takže pevně věřím, že největší zemětřesení, které jsme tady zažili, bylo to o síle 3,9 před cca dvěma měsíci. (Vím, bylo menší než poslední v Západních Čechách). Tohle zemětřesení jsem cítila, ale trvalo pár vteřin, pro seznámení tak akorát. Nemusím mít všechno. Už se těším do nějaké seismicky klidnější oblasti.

Poznatky z tohoto víkendu

1. I uprostřed Silicon Valley žijí lidé, kteří si myslí, že nechat děti trávit celý den s telefonem či počítačem, je velká blbost.

2. Je poněkud kruté uspořádat dětskou oslavu s bohatým občerstvením během Ramadánu.

3. Ne všechno, o čem Indové řeknou, že vůbec nepálí, nepálí.

Farewell

Ne ještě ne! Nevracíme se ještě. Pořád vás čeká ještě pár přiblblých zápisků z cest. Tahle rozlučka je ale definitivní. Odešly mi boty. (Všimli jste si toho dvojsmyslu, který jsem dokázal vytvořit po dvou letech pobytu v cizině?) Mám hodně výraznou tu typicky mužskou vlastnost, že se nerad loučím s věcmi, které mám už dlouho. Tyhle pohorky jsem měl snad tak dlouho jako svoji ženu (tu ještě pořád mám!). Prošly se mnou kus světa, ve stopách starých Vikingů na Islandu, s Marcem Polem přes Istanbul, spaly se mnou v hodinovém hotelu v Soulu, vylezly na Pico de Teide ve stopách Kryštofa Kolumba, prošlapaly Alpy se starými Římany, vylezly na největší horu světa (není to Everest), viděly se mnou spoustu druhů lávy a sopečného prachu, nejkrásnější vodopády, půl Sierry Nevady s Johnem Muirem i revoluční stezku Fidela Castra a v Krkonoších šláply na zmiji. Jejich poslední den nastal na třídenním přechodu Mendocino National Forrest. Ani si nestihly šlápnout na chřestýše, co chřestil na Týnu.
Vyrazili jsme v sobotu brzo ráno, nejdřív 150 mil po dálnici, pak 30 mil po serpentýnách, 10 mil po štěrkové cestě a poslední 2 do kopce v blátě. Ani jsem auto moc nezničil. Pak už jenom pěšky. 

Tadeáš

Mendocino Wilderness

Večeře

Snídaně

Anežka

 Tak a tohle je výsledek, pietně jsem je hodil do americký popelnice na netříděnej odpad, trošku jsem uvažoval, že je věnuju nějakýmu bezdomovci.... ale pak jsem si řek, že by to bylo smutný potkávat je na cízích nohách.

PS: Zase jsme ho nepotkali, tak už nevím, co víc by pro to člověk měl udělat. Stádo bizonů za ohradou byla opravdu slabá náplast a chřestýš byl pryč fakt rychle.