Sedím
v letadle Alaska Airlines. Destinace bohužel není Anchorage s výletem
na Denali (která je ještě loni politicky nekorektně jmenovala Mt. McKinley),
ale Seattle s naprosto nudným výletem k zákazníkovi. Zdá se, že
letadlo už je jediný místo, kde zvládnu napsat něco na blog. Nevím, jestli je
to tím, že mě tak baví práce, nebo proto, že život tady se mi už zdá normální a
obyčejný (no teda skoro). Původně jsem chtěl psát o návštěvě Kings Canyonu,
Sequoia NP na sněhu a o Markovi, který se po týdnu pobytu tady natolik
asimiloval, že nosil pouze kovbojský klobouk (pouze není míněno jako „only“, ale
to jste asi pochopili, protože Marek je veskrze seriozní občan) a odmítal jíst
cokoliv jiného než sušené hovězí. A i to překřtil na „bizoní maso“. Zůstal mu
v podstatě jen jeden evropský zvyk, pití vína. Pravděpodobně pouze jen
díky velmi, velmi hlubokému zakořenění. Tohle téma slíbili ostatní členové
výpravy (včetně fotek), takže mně zbývá něco tak banálního jako je oběd.
Oběd
v indické restauraci, protože mě za dva týdny čeká další služební cesta, tentokrát
směr Indie, tak jsem ho pojal jako tréninkový. Nechal jsem se pozvat kolegou
(jmenuje se tak složitě, že tu používá jako přezdívku jen začáteční písmena
všech svých jmen) a nechal ho vybrat restauraci i jídlo. Nejdřív se mě zeptal,
jak moc zvládnu pálivý. Na mou odpověď, že z indických jídel mám
nejoblíbenější Vindaloo, jsem dostal lekci, že to vlastně vůbec není indický
jídlo a dělá se jen v jedné malé provincii, kterou dřív ovládali
Portugalci. Nicméně jako kvalifikační předpoklad to akceptoval a vzal mě do
restaurace, kde „se neptají, jak to chceš pálivý“. Cestou se mi dostalo
poučení, že to úplně neznamená moc pálivý, ale spíš tak nějak jak jim to vyjde.
Měl jsem štěstí, vyšlo jim to dobře, ani jsem nebrečel.
Objednal mi rybí
curry, a během pěti minut jsem měl na stole obrovský kovový tác s kovovou
miskou curry, velkou miskou rýže a asi šesti malými mističkami podloženými
zeleným listem. Dozvěděl jsem se názvy všech pochutin v těch mističkách,
ale to jsem si bohužel fakt nezapamatoval. Na rýži ležela pšeničná placka.
Trochu nedůvěřivě se na mě podíval, když jsem vzal do ruky lžíci, a začal
vysvětlovat. Takže nejdřív se vezme ta placka a s ní se nabírá ta dobrota
z těch dvou malých mističek (říkejme jim A a B). To jsem zvládnul docela
obstojně. Další krok je vysypání přiměřeného množství rýže na ten list (jsme
v Americe - list byl plastovej) co je pod všemi těmi mističkami a na to se
kydne to curry. Může se přidat obsah mističky C a to se normálně sní rukou. To
jsem zvládnu hůř. Hlavně jsem využil jeho komentář, že jeho manželka tohle
radši vypije, a mystičku C jsem prostě spolknul. Další krok je vysypání další
rýže na list a na ní se šoupne miska D. Misku D jsem poznal – jogurt. Ale tohle
jsem rukou už fakt nezvládl a potupně jsem použil lžíci. Během tohoto
nedůstojného procesu jsem byl poučen, že na to můžu ještě plácnout mystičku E,
což byla taková zvláštně kyselá okurka. Radši jsem ji snědl zvlášť, ale zato
rukou! Na závěr byla miska F, výbornej kokosovej dezert, a vůbec nepálil, teda
aspoň myslím. Ubrousek nám nestačil, takže jsme se přesunuli na toaletu, Anm si
umyl ruce a já jsem se osprchoval a převléknul. Bylo to super!
PS: Právě mi
sdělil, že s ním příští týden musím do Washingtonu, tak už se těším na
další lekci.
