Day 42

Nevím, co pomohlo, já myslím, že česnek. Ne, že by to nebolelo, ale dá se s tím existovat.
Ráno jsem najel na 101 a navigace mi ukázala příští odbočka je za 362 mil. Tohle nevydrží ani můj palec. Poslední noc spíme v San Franciscu. Bude druhý úplněk z mojí dovolené, taky poslední den mojí dovolené a zároveň největší zatmění na příštích sto pět let. To odpovídá. Když jsem odjížděl, tak jsem si rozhodně nepředstavoval, že až se budu vracet, tak senil bude ještě pořád prezidentam, estébák premiérem a většina ministrů nebude schopná napsat ani vlastní diplomku.

No, co se dá dělat, takhle zdá se vypadá vůle lidu s podporou Cambridge Analytica.

Statistika:
42 dní
13 národních parků
6756 mil autem
617,7 km pěšky
9552 m do kopce
2 úplňky
3 zuby (dva Bětky)

Day 41

Včera jsme ještě dorazili do národního parku Redwood. Pro nepravidelné čtenáře blogu, to je Sekvoj vždyzelená. Jsme zase zpátky v Kalifornii, takže vlastně už skoro doma. Nejzajímavější asi bylo probuzení.
Vedle kempovacího místa byl takovej kopeček o něco větší než naše auto. Teprve ráno jsme zjistili, co to vlastně je.












Pak už jenom sekvoje, sekvoje a sekvoje, ale dobrý.

PS: Zub bolí pekelně, večer jsem si vzal antibiotika, co tu nechala jedna babička, prášky proti bolesti od mojí ženy, prášky na spaní, co tu nechala druhá babička a zajed jsem to antiseptickým  česnekem.

Day 40

Ráno to kouří trochu míň, tak se vydáváme znovu k jezeru. Tentokrát nepůjdem na vyhlídku na kopec, ale radši dolů na břeh. Je to mnohem lepší. Když je člověk u jezera, tak ho i vidí. Jezero je nejhlubší v USA a strašně čistý. Je vidět děsně hluboko, tak hluboko, že se ani nedá odhadnout, jak je to hluboko. Dá se tady i koupat, jen to je trochu studený. Nakonec se to dá vydržet, když se do něj furt skáče a leze zase zpátky na tu skálu. Skočili jsme si všichni, teda skoro….

PS: Aby to nebylo všechno tak idylický, začal mě bolet zub

Day 37

Tak jsme dojeli do deštného pralesa. Ráno bylo tradičně brzké vstávání, abychom ještě něco stihli a hlavně abychom se dostali do kempu. V kempu jsme měli štěstí na místo hned u moře, jediná nevýhoda je, že to moře není vidět.

 Většina stromů je tu porostlá lišejníky a stojí v řadě. Skoro tak jako by je někdo vysázel. Jen takhle rostou přirozeně. Odborné vysvětlení je, že mladé stromky se uchytí na kmeni spadlého stromu, tudíž v jedné řadě, a jak ležící kmen pomalu shnije, zůstane jen ta řada mladých.
Medvědi na mě už asi zanevřeli, protože se žádný neukázal.

Day 39

Ne, že by deštný prales nebyl zajímavý, ale jedeme dál. Původně jsme měli Crater Lake v plánu, pak se nám nevešlo, ale teď jsme ho tam zase vměstnali. Tedy alespoň jedno přespání a kouknutí. Budík tradičně na pátou a jedeme na jih. Za pár hodin vjíždíme do Oregonu a za dalších pár je národní park před námi. Jen je tu všude trochu mlha, teda alespoň to tak vypadá. Ve skutečnosti je to kouř, protože na okraji parku je požár na dvou tisících akrech lesa. Přijíždíme k jezeru a výhled je úchvatný, jen vůbec není vidět. No, tak jdeme na vyhlídku na kopec a tam je vidět ještě míň. Má to jednu velikou výhodu, když přijedem do kempu a chceme bojovat o místo, tak poprvé za celé dva roky o nic bojovat nemusíme, je tam úplně prázdno. Taky nemusíme rozdělávat oheň (tedy vlastně nesmíme) a všechno oblečení nám bude zítra vonět….

Day 38

Ještě jeden den v deštném pralese, jeden výlet okolo vodopádů a řeky a spousty zališejníkovaných stromů v řadě. Cestou zpátky se zajedeme podívat na největší smrk na světě a zpátky do kempu. Kemp je tentokrát na břehu jezera, ve kterém se dá koupat a člověk ani neumrzne.

Day 36

Po krátké vycházce okolo sirných pramenů pod Mount Raineer. Potom sbírání Huckleberries (to je skoro jako borůvky co rosrtou na keřích vyšších než já), A pak vyrážíme k národnímu parku Olympic. Cestou se snažíme sehnat ubytování v nějakém přívětívém místě poblíž. Několi posledních kempů bylo bez sprchy, a to oplachování v ledové řece není úplně dostatečné.

Vůbec to nejde takže jediné ubytování co jsme sehnali byl hotýlek v přístavu ve městě Olympia. Trochu nás překvapilo, že tahle vesnice je hlavní město Washingtonu. A mě ještě víc když z kohoutku tekla i teplá voda. Největší zábava dne bylo kafe ze Starbucks.

Day 35

Ranní vstávání, teploměr ukazuje rovných čtyřicet. Vám to zní jako teplo, ale věřte, že je to docela kosa. Voda nám naštěstí nezamrzla. Vyrážíme směrem k vrcholu, ale neplánujeme ho pokořit. Čeká nás Skyline Trail, s odbočkou k Paradise Glacier. Pěkný. Zhruba v půlce objevujeme odbočku směrem k vrcholu, jdu jen já s Tadeášem. Asi dvě hodiny se šlapem do kopce ve sněhu. Občas předběhnem nějakého horolezce s mačkami a cepínem a igelitovým pytlem. Pytel zpočátku vypadá nesmyslně, ale pak se to stane. Najednou okolo nás směrem dolů profrčí horolezec a hned další. Dorazíme zhruba do tří tisíc a tady už nám mačky chybí. Nasvačíme se, Tadeáš zabaví igelitovou tašku od pečiva a mizí do údolí. Já poslušně poskakuju směrem dolů se dvěma batohy na zádech.

Podvečer ještě procházka k Snow Lake s impozantním výhledem na Mount Rainier.

PS: Už dva dny jsme neviděli medvěda, začíná se mi trochu stýskat.

Day 34

Vlastně jenom transport, přejíždíme směrem na Mount Rainier. Je to děsná dálka, postupně se nám snižuje hustota národních parků. Takže nuda na devět a půl hodiny. Projíždíme Montanou, kouskem Idaha a vjíždíme do Washingtonu. Nejzajímavější na první části je National Bison Range. Uplně bez bizonů, jen občas nějaká kráva.

 












Odpoledne se objeví v dálce Mount Rainier a Waze ukazuje už jen dvě hodiny. Jenže pak vidíme obrovský kouř a šerifa, co signalizuje, že tudy už jet nemůžeme. Za tři hoďky jsme na místě. Nějakou náhodou se stalo, že v kempu sníh není, ale teplota varuje, že by v noci sněžit mohlo. Možná si zapnu i spacák.

Day 33

Dnešek je celý pro Glacier. Bohužel jsme museli vybrat cestu, která je na úplně opačném konci parku, protože spousta zajímavých cest je zavřena s odůvodněním: „Due to increased bear activity“. Takže ranní vstávání a pak docela dlouhá cesta spacím vozem. Před polednem jsme u jezera. Je plný ledovejch ker. Tudíž i namočení po kolena je jen na krátkou chvíli. Někteří nadšenci si ale osvěžili alespoň

hlavu. Cestou zpátky jsme absolvovali pár vyhlídek, ale hlavně jsme viděli spoustu zvířat. Ground Squirrel, Marmot, Elk, Raindeer, Mountain Goat, Bighorn Sheep a hlavně vosu. Ta mě dala žihadlo do hodně horní části stehna, když jsem si na ni sednul.

 

PS: Jo, grizzlyho jsme viděli samozřejmě znovu, už je to nuda….

Day 32

Dnes je potřeba dostat se do národního parku Glacier. Je to čtyři a půl hodiny cesty. Vyrážíme brzo a obědváme už v kempu. Posledních patnáct mil jedeme po nezpevněné cestě a je to přes řeku do parku. Park je trochu větší, takže odpoledne stihneme jen přednášku, jak poznat černýho medvěda od grizzlyho. A hlavně jaká je strategie v případě náhlého setkání a pozor ta je odlišná! Kromě emailu jsem tedy naprosto připraven na setkání s medvědem. A dokonce mám instrukce, co dělat, pokud už bude u mě a já nebudu mít email (což rozhodně nebudu). Lehnout si na břicho, nechat batoh na zádech a dát si ruce za krk. Objektivně fyzicky zcela triviální. Objektivně psychicky nadlidskej výkon.

Vybíráme krátký výlet na Avalanche Lake. Tady medvěda rozhodně nepotkáme, protože je tu spousta lidí. Dokonce si myslím, že většina z nich nebyla na přednášce, protože mají samý rolničky a píšťalky. To je pro nás odborníky nesprávné vybavení, protože medvědem jejich zvuky mohou být zaměněny za opeřence. A to je potenciální kořist. Na druhou skoro všichni mají email.

Jezero je moc hezký, ale na koupání to fakt není. Sice v tom už led neplave, ale je to opravdu studený. Teď ještě zbývá dojet zpátky do kempu, asi tak hodinku. Zhruba míli před naším kempem na nás hystericky mává Kanaďan s teleobjektivem. Přátelsky zastavuju a už ho vidím, je asi sto metrů od nás (to je dobrá vzdálenost, podle školení) a pomalu si to šlape směrem ke kempu. Je hnědej, takže jestli se přiblíží, jsme v pytli, protože strategie na hnědý se neprobírala. Super zakončení dne. Teda za předpokladu, že večer nedojde až k našemu kempovacímu místu.

Day 31

Poslední půlden v Yellowstone začne ranní přednáškou o zvířatech, aby Bětka mohla získat svůj další odznak Junior Ranger. Zdá se, že tady už nás medvěd nesežere. Ještě cestou si prohlídnout pár dalších čmoudíků (nepředpokládám, že tenhle blog čtou nějaký rasisti, ale pro jistotu, čmoudík znamená geotermální jev se sirnými či vodními výpary), a pak na sever do Montany za ještě větší zimou. Cestou jsme si naplánovali ještě krátkou prohlídku městečka Boulder, které prožilo svůj největší vzkvět během zlaté horečky. Na městě je dost poznat, že ta horečka skončila už hodně dávno.

Ubytování v motelu s teplou sprchou u Heleny (to není kámoška, ale město). Vrcholem dne je karbanátek z bizona s bramborovou kaší. I když uznávám, že prohlídka srubu prvních pionýrů je taky zajímavá.

Day 30

Ranní vstávání, v pět. Trochu to bolí, ale plán je vidět ještě jednou medvěda a alespoň jednou losa. Nastudovali jsme místo, kde by se mohli vyskytnout oba. A to hlavně po ránu. Takže směrem k Lamar Valley. Yellowstone je docela velkej, chvíli to trvá. Bilance první hodiny je žalostná. Jeden bizon. A to ještě hned u kempu. Naštěstí nakonec objevujeme obrovský stádo bizonů, chvíli je pozorujeme. Pak mezi nimi najdem vlka a pomocí dalekohledu celou smečku. Vlci pobíhají mezi bizonama a čekají, až nějakej bizon udělá chybu. Bizoni občas proženou vlky. Je to fakt daleko, a tak se to vyfotit nedá. Po devátý si uvaříme snídani u řeky a doufáme, že by se na druhý straně mohl objevit nějaký fotografovatelný živočich. Jediný, co se k nám přiblíží, jsou veverky, co chtěj krást jídlo. Po snídani vyrážíme na Mammoth Spring. Všechna ta horká voda, co tu je, vyvěrá skrz vápenec, a tak to dělá takový zajímavý schody. Cestou zpátky se už stěží doplazíme k pár vodopádům.

Ale když dorazíme do kempu, asi dvacet metrů od našeho stanu sedí medvěd. Navzdory všem předpisům a doporučením vystupuju z auta a fotím si ho, je úplně klidnej. Nakonec se ke mně otočí a zaštěká. 

Jakej debil si může přivézt do Yellowstonu takovýho psa!